wbs.cz/valtorta.pdf
„Bůh ti dá manžela" Maria je stále v Chrámu. V této chvíli vychází s ostatními pannami z chrámové budovy. Konal se tam asi nějaký obřad, protože v ovzduší, začervenalém krásným slunečním západem, se šíří vůně kadidla. Řeklo by se, že je pokročilý podzim, neboť nebe je něžně melancholické jako v projasněném měsíci říjnu, neboť to on se už jistě prochází jeruzalémskými zahradami, kde žlutý okr listů, chystajících se k opadání, vytváří na stříbřité zeleni olivových stromů žlutočervené skvrny. Skupina, či spíše hejno panen přechází malé zadní nádvoří, vystupuje po schodech, prochází malým portálem, vstupuje do jiného dvora, méně nádherného, čtvercového a s jediným vstupem, jímž právě vcházejí. Zřejmě je to dvůr, kolem kterého se nacházejí malé příbytky chrámových panen, neboť každá dívka směřuje do své cely jako holubice do svého hnízda... Mnohé, snad všechny si spolu až do chvíle, kdy se rozejdou, povídají tichými, ale veselými hlasy. Maria mlčí. Až když se má od ostatních oddělit, srdečně je pozdraví a pak zamíří ke své malé místnůstce v pravém rohu. Tam se k ní připojí jedna učitelka, která není tak stará jako Anna Fanuelova, ale už také není nejmladší: „Maria, očekává tě velekněz." Maria na ni pohlédne s lehkým údivem, ale na nic se netáže. Jen odpoví: „Hned tam jdu." Nevím, zda velký sál, kam vstupuje, patří ke knězovu domu nebo je součástí bytů žen zaměstnaných v Chrámě. Vidím, že je rozsáhlý, dobře osvětlený, pěkně zařízený a že spolu s veleknězem, nádherně oděným, je Zachariáš a Anna Fanuelova. Maria se na prahu hluboce skloní, ale dovnitř nevstupuje, dokud jí velekněz neřekne: „Pojď dál, Maria. Neboj se." Maria se napřímí a zvolna přistoupí blíž, ne z nedostatku úslužnosti, ale instinktivně a jaksi slavnostně, což ji činí více ženou. Anna se na ni usmívá, aby jí dodala odvahy, a Zachariáš ji zdraví: „Pokoj tobě, sestřenko." Velekněz si ji pozorně prohlíží, pak k Zachariášovi: „Lze na ní rozeznat, že pochází z Davidova a Áronova rodu. Dcero, znám tvou milost a dobrotu. Vím, že den ze dne rosteš ve vědě a milosti v očích Božích i lidských. Vím, že Boží hlas šeptá v tvém srdci nejněžnější slova. Vím, že jsi květina Božího Chrámu a přál bych si, aby vůně tvého života tam denně vystupovala vzhůru společně s kadidlem. Ale Zákon říká jiná slova. Už nejsi dívenkou, ale ženou. A každá žena v Izraeli má být manželkou, aby Pánu dala svého syna. I ty budeš následovat příkaz Zákona. Neboj se, nečervenej se. Dobře si uvědomuji tvůj královský původ. Zajisté tě zachrání Zákon, který nařizuje, že každému muži bude dána žena jeho rodu. Ale i kdyby tento předpis neexistoval, učinil bych tak, aby nebyla poskvrněna vznešenost tvé krve. Neznáš nějakého muže tvého rodu, Maria, který by mohl být tvým manželem?" Maria pozvedá obličej zrudlý studem. Na jejích řasách se třpytí první perla a chvějícím se hlasem odpovídá: „Nikoho." „Nikoho nemůže znát, protože sem vstoupila jako malé dítě," říká Zachariáš, „a Davidův rod byl příliš pronásledován a rozptýlen, než aby se jeho různé větve mohly sjednotit, a tak královskou palmu oděly ratolestmi." „Ponecháme tedy volbu Bohu." Slzy, dosud zadržované, vytrysknou a stékají až k chvějícím se rtům a Maria vrhne na svou učitelku prosebný pohled. „Maria se zaslíbila Pánu, pro jeho slávu a spásu Izraele. Byla ještě docela maličká a už se zavázala tímto slibem..." 20 řekla Anna, aby jí pomohla. „Tvé slzy jsou tedy kvůli tomu? Ne, že bys odporovala Zákonu?" „Pro toto, pro nic jiného. Budu tě poslušná, Boží knězi." „Toto potvrzuje všechno, co mi bylo o tobě řečeno. Před kolika lety ses zaslíbila jako panna?" „Myslím, že odevždy. Ještě jsem nepřišla do Chrámu a už jsem se dala Pánu." „Ale nejsi ty ta maličká, která sem přišla před dvanácti zimami a žádala mě o přijetí?" „Jsem to já." „A jak můžeš říci, že už tehdy jsi patřila Bohu?" „Hledím-li zpět, vidím se jako zaslíbená Bohu... Nevzpomínám si na chvíli, kdy jsem se narodila, ani kdy jsem začala mít ráda svou matku a říkat svému otci: »Ó, otče, jsem tvou dcerou«... Ale vzpomínám si, nevím však, kdy to začalo, že jsem své srdce dala Bohu. Snad to bylo s prvním polibkem, který jsem kdy dala, s prvními slovy, které jsem byla schopna vyslovit, s prvním krokem, který jsem byla schopna učinit... Ano, zde to je: myslím, že moje první vzpomínka na lásku pochází z doby, kdy jsem se naučila chodit... Náš dům... náš dům měl zahradu plnou květin... měl i sad a pole... a vzadu při úpatí pahorku byl pramen, a ten pramen vyvěral ze skály, vyhloubené do tvaru jeskyně... byla plna dlouhých tenkých rostlin, které spadaly se všech stran v malých zelených kaskádách a vypadaly jako by plakaly. Ve skutečnosti ony malé lehké lístečky, připomínající výšivku, nesly na sobě kapky vody, které padaly a zvučely jako docela maličká zvonkohra. A pramen také zpíval. A na olivových stromech a jabloních, které tam rostly na svahu pod pramenem, byli ptáci a bílé holubice se přicházely koupat do čirého pramene... Na toto všechno jsem už nevzpomínala, protože celé své srdce jsem dala Bohu, a mimo otce a matku, milované za jejich života i po jejich smrti, se mé srdce nepřipoutalo k žádnému pozemskému předmětu... Ale ty mě, knězi, přivádíš na myšlenku... Je třeba si uvědomit okamžik, kdy jsem se dala Bohu... a toto jsou vzpomínky na má prvá léta, tak jak přicházejí... Tu jeskyni jsem měla ráda, neboť jsem tam slyšela hlas něžnější než zpěv vody a ptáků, který mi říkal: »Pojď, má milovaná.« Měla jsem ráda ty kapky zvučících diamantů, protože jsem v nich viděla znamení svého Pána. A u vytržení jsem říkala: » Vidíš, má duše, jak je tvůj Bůh veliký? Ten, který kvůli severním větrům učinil libanonské cedry, učinil i tyto lístečky, které se ohýbají pod vahou mušky pro radost tvých očí, i tento koberec pro tvé nožičky.« Měla jsem ráda to ticho čistých věcí: lehounký vánek, vodu s jejím stříbrným odleskem, čistotu holubic... Měla jsem ráda ticho, které bdělo nad jeskyňkou a které jako by padalo s jabloní a olivových stromů, teď kvetoucích, jindy obtěžkaných skvostnými plody... A nevím, zdálo se mi, že ten hlas mi říkal, ano, bylo to jasně mně: »Pojď, nádherná olivo; pojď, sladké jablko; pojď, prameni zapečetěný; pojď, má holubice...« Sladká je láska otcova a matčina...sladký byl jejich hlas, jímž mě volávali...ale tento hlas! Tento hlas! Ó, myslím, že takto ho v pozemském Ráji slyšela ta, která se provinila, a já nevím, jak mohla dát přednost onomu pískotu před tímto hlasem lásky, jak mohla toužit po vědění, které nebylo od Boha... Svými rty, které dosud nepoznaly nic jiného, než mateřské mléko, ale se srdcem opojeným nebeským medem, jsem tedy řekla: »Zde jsem, přicházím. Jsem Tvoje. A žádný pán nebude mít moje tělo, jen Ty, Pane, tak jako můj duch nemá jinou lásku...« A jak jsem to říkala, zdálo se mi, že opakuji věci už řečené a dovršuji obřad už dovršený. A Snoubenec, kterého jsem si vyvolila, mi nepřipadal cizí, vždyť jsem už znala žár jeho lásky, můj zrak si přivykl na jeho světlo a má schopnost milovat se rozvinula v jeho náruči. Kdy?... Nevím. Mimo přítomný život, řekla bych, neboť jsem měla pocit, že jsem ji vždycky vlastnila a že On mě vždycky vlastnil a že já existuji, protože On sám mě chtěl, pro radost svého i mého Ducha... Nyní tě poslechnu, knězi. Ale řekni mi, jak mám jednat... Nemám už ani otce ani matku. Buď mým vůdcem." „Bůh ti dá manžela, svatého manžela, protože ses svěřila Jemu. A řekneš mu o svém zaslíbení." „Přijme ho?" „Doufám. Modli se dcero, aby byl schopen pochopit tvé srdce. Nyní už běž, nechť tě vždycky provází Bůh." Maria se vzdálí s Annou a Zachariáš zůstane s veleknězem. Takto se vidění ukončilo. Bůh vybral Josefa Vidím sál krásně a bohatě zařízený, se závěsy, koberci a vykládaným nábytkem. Musí být ještě součástí Chrámu, protože tam jsou kněží a mezi nimi Zachariáš a mnoho mužů přibližně mezi třiceti až padesáti lety. Rozmlouvají mezi sebou potichu, ale rozhovor je přesto živý. Připadají neklidní, ale nevím proč. Všichni jsou ve svátečním, v nových oděvech nebo aspoň čerstvě vyčištěných, jako by šli na nějakou oslavu. Mnozí si sundali turban, který jim slouží za pokrývku hlavy, někteří ho mají stále, obzvláště ti starší, zatímco mladí mají hlavy odkryté. Jedni mají vlasy světle kaštanové, jiní tmavé, několik docela černé, jeden z nich má vlasy ryšavé. Účesy jsou většinou krátké, ale několik je mezi nimi dlouhých, spadajících až na ramena. Zdá se, že se všichni vzájemně mezi sebou neznají, neboť se pozorují se zvědavostí. Ale připadají, že jsou příbuzní, neboť je vidět, že je zaměstnává společná myšlenka. V jednom rohu vidím Josefa. Rozmlouvá s nějakým dobře zachovalým starcem. Josef má asi třicet. Hezký muž s krátkými hustými vlasy tmavokaštanové barvy, podobně jako bradka a knír, které zastiňují hezkou bradu a vystupují po červených lících spíš snědých a s olivovým nádechem, jak je tomu u ostatních hnědovlasých mužů. 21 Má tmavé oči, dobré a hluboké, velmi vážné; řekla bych, že téměř trochu smutné. Ale když se usmívá, jako zrovna teď, vyjadřují radost a mládí. Je oděn do světlehnědého šatu, velmi jednoduchého, ale zcela bezvadného. Vstupuje skupina mladých levitů. Řadí se mezi dveřmi a dlouhým nízkým stolem, který je při stěně, uprostřed níž se nacházejí dveře, které zůstávají otevřeny. Vstup zakrývá pouze závěs, který sahá asi dvacet centimetrů nad podlahu. Zvědavost přítomných se umocní a vzroste ještě víc, když nějaká ruka rozhrne závěs a uvolní průchod levitovi, který nese v náručí svazek suchých větví, na kterém je opatrně položena rozkvetlá ratolest. Lehounké kalíšky s bílými, lehce narůžovělými lístky... Levita položí svazek větví na stůl s velkou pozorností, aby nepoškodil onu rozkvetlou ratolest mezi tolika suchými větvemi. V sále to zašumí. Krky se natahují, zraky zpozorní, aby lépe viděly. Sám Zachariáš, s kněžími stojícími nejblíže stolu, se snaží něco zahlédnout, ale nevidí nic. Josef ve svém koutě na svazek větví sotva pohlédne, a když mu jeho společník něco říká, udělá znamení, kterým chce říci: »Nemožné!« a usmívá se. Zvuk trubky za závěsu. Naprosté ticho, všichni se pěkně seřadí s tvářemi obrácenými ke vstupu, který je teď zcela odkryt, protože závěs byl stažen stranou. Vstupuje velekněz obklopený staršími kněžími. Všichni se hluboce uklánějí. Velekněz jde ke stolu, zůstane tam stát a říká: „Muži Davidova rodu, kteří jste přišli na mou výzvu, poslouchejte. Pán promluvil, chvála jemu! Z jeho slávy sestoupil paprsek světla jako jarní slunce a dal život suché ratolesti. Ta zázračně rozkvetla, zatímco žádná jiná ratolest na zemi nerozkvetla v té chvíli posledního dne Svátku Světel, kdy napadaný sníh ještě nezmizel z vrcholů Judeje. Je to jediná bělost mezi Siónem a Betánií. Bůh promluvil, a tak se učinil otcem a poručníkem Panny Davidovy, která má za ochránce jen jeho. Svaté dítě, sláva Chrámu a svého rodu, zasloužila si, aby jí Boží Slovo dalo zvědět jméno snoubence příjemného Pánu. Tento muž musí být opravdu spravedlivý, Boží vyvolený, když má být poručníkem Panny, Bohu tak drahé! Proto se i náš zármutek z toho, že ji ztrácíme, zmenšuje a už nemusíme mít starosti s jejím osudem manželky. Svěřujeme tomu, koho Bůh určil, se vší bezpečností tuto Pannu, na které spočívá Boží i naše požehnání. Jméno snoubence je Josef Jakubův z Betléma z kmene Davidova, tesař v Nazarete Galilejském. Josefe, přistup. To ti nařizuje velekněz." Mnoho hluku. Hlavy, které se otáčejí, ruce, oči, které si dávají znamení zklamání i zadostiučinění, to hlavně mezi staršími, kteří jsou asi rádi, že los nepadl na ně. Josef přistupuje, celý červený a rozpačitý. Teď je u stolu proti veleknězi, kterého uctivě pozdravil. „Přistupte všichni a prohlédněte si jméno napsané na ratolesti a každý si vezme svou vlastní větev, aby se ujistil, že nedošlo k podvodu." Muži poslechnou. Hledí na ratolest, kterou opatrně drží velekněz, a každý si bere svou větvičku. Někteří ji lámou, jiní si ji ponechávají. Všichni hledí na Josefa. Někteří na něj hledí mlčky, jiní mu blahopřejí. Stařeček, se kterým hovořil na počátku shromáždění, mu říká: „Říkal jsem ti to, Josefe. Vítězí ten, který cítí nejméně jistoty." Teď už předstoupili všichni. Velekněz dá Josefovi rozkvetlou ratolest a pak mu položí ruku na rameno a řekne: „Nevěsta, kterou ti dal Bůh, není bohatá, a ty to víš. Ale má všechny ctnosti. Bud jí vždycky stále více hoden. V Izraeli není květu stejně krásného a čistého, jako ona. Nyní všichni odejděte. Zůstane Josef. A ty, Zachariáši, jako příbuzný přived snoubenku." Všichni vyjdou mimo velekněze a Josefa. Ve dveřích opět spustí závěs. Josef stojí pokorně vedle vznešeného kněze. Ticho, pak mu velekněz řekne: „Maria ti musí říci o svém zaslíbení, které učinila. Buď jí nápomocen v její ostýchavosti. Buď dobrý k ní, tak dobré." „Dám jí k službám všechnu svou sílu, žádná oběť pro ni mi nebude těžká. Ujišťuji tě." Maria vstupuje se Zachariášem a Annou Fanuelovou. „Pojď, Maria," říká velekněz. „Zde je tvůj snoubenec, kterého ti určil Bůh. Je to Josef z Nazareta. Vrátíš se tedy do svého města. Nyní vás opustím. Bůh vám žehnej, nechť vás Pán chrání a žehná vám, nechť vám ukáže svou tvář a má vždycky s vámi slitování. Nechť k vám obrátí svou tvář a dá vám svůj pokoj." Zachariáš odchází, aby doprovodil velekněze. Anna blahopřeje snoubenci a také odchází. Oba snoubenci stojí proti sobě tváří v tvář. Maria, celá červená, má hlavu skloněnou. Josef, také trochu se červenající, na ni hledí a hledá slova, která by jí pro začátek řekl. Konečně je nalezne a jeho tvář ozáří úsměv. Řekne: „Zdravím tě, Maria. Viděl jsem tě jako docela maličkou, když jsi měla několik dnů... Byl jsem přítelem tvého otce a mám synovce od mého bratra, Alfea, který měl velice rád tvou matku. Byl to pro ni malý přítel, protože teď má teprve osmnáct, a když jsi ještě nebyla na světě, byl to docela maličký človíček a zaháněl smutek tvé matky, která ho něžně milovala. Ty nás neznáš, protože jsi sem přišla docela maličká. Ale v Nazarete tě mají všichni rádi a hovoří o malé Marii Jáchymově, jejíž narození bylo Božím zázrakem, který dal rozkvést neplodné... A já, já si vzpomínám na večer tvého narození... Všichni si na něj pamatují pro zázrak velkého deště, který zachránil úrodu a pro silnou bouři, při níž údery blesku nezlomily ani stéblo divokého vřesu a která se ukončila tak velkou duhou, jakou nikdy nikdo neviděl. A pak...kdo by se nepamatoval na Jáchymovu radost? Vyzdvihoval tě a ukazoval tě sousedům... Obdivoval tě, jako bys byla květem přišlým z Nebes, a svůj obdiv chtěl sdělit všem. Šťastný starý otec, který i při umírání hovořil o své Marii, tak krásné a dobré a jejíž slova jsou plna milosti a moudrosti... Měl pravdu, když tě obdivoval a říkal, že nad tebe není žádné krásnější. A tvoje matka? Zákoutí, kde je tvůj dům, naplňovala zpěvem. Řeklo by se - skřivan na jaře, když tě nosila a když tě pak kojila. To já jsem udělal tvou kolébku, malou kolébku zdobenou vyřezávanými růžemi, jak to chtěla tvoje matka. Snad ještě je ve vašem uzavřeném příbytku... Jsem už ve věku, Maria. Když ses 22 narodila, byl jsem zrovna učedníkem. Už jsem pracoval... Kdo by byl řekl, že tě dostanu za manželku! Možná by smrt tvých nejbližších byla šťastnější, kdyby to byli věděli, protože jsme byli přáteli. Pohřbil jsem tvého otce a oplakával jsem ho s upřímným srdcem, protože mi byl dobrým učitelem života." Maria pomalu, pomalu pozvedá tvář, stále více uspokojena, když slyší Josefa takto mluvit. Když jí Josef hovoří o kolébce, zlehka se usměje a když hovoří o jejím otci, vztáhne k němu ruku a řekne: „Děkuji, Josefe." Dík plachý a plný něhy. Josef bere do svých krátkých a robustních rukou tesaře malou jasmínovou ručku a laská ji s oddaností, která se snaží stále více vzbudit její důvěru. Snad čeká na další slova, ale Maria se opět odmlčí. A tak pokračuje: „Asi víš, že dům zůstal nedotčen, mimo část, která byla zbořena z konzulova rozkazu, aby cesta byla přeměněna v silnici pro římské povozy. Ale pole, to, co ti z nich zbylo, protože víš...nemoc tvého otce stála velkou část tvého majetku, jsou poněkud zanedbána. Už po tři jara stromy a vinná réva neviděly zahradnický nůž a země je neobdělaná a zarostlá. Ale stromy, které tě viděly docela maličkou, jsou tam dosud a dovolíš-li to, ihned se o ně postarám." „Děkuji, Josefe. Ale ty už máš svou práci..." „Ve tvé zahradě budu pracovat brzo ráno a pozdě večer. V tuto chvíli se dny prodlužují. Chtěl bych, aby na jaře bylo všechno v pořádku, abych ti udělal radost. Podívej se, toto je větvička madloně, která stojí hned vedle domu. Chtěl jsem ji utrhnout - dovnitř se každý snadno dostane rozbitým plotem, ale já ho spravím - chtěl jsem utrhnout tuto větvičku pro případ, že by volba padla na mne, ale nedoufal jsem v to, protože jsem se zavázal k nazireátu3 a vyzvání jsem uposlechl jen proto, že pocházelo od kněze, ne z touhy po sňatku; a tak jsem tu větvičku utrhl, jak už jsem řekl, protože jsem si myslel, že budeš spokojena, budeš-li mít nějaký květ ze své zahrady. Zde je, Maria. S ním ti dávám svoje srdce, které až dosud kvetlo jen pro Pána a nyní kvete pro tebe, má snoubenko." Maria bere ratolest. Je dojata a hledí na Josefa už zcela ujištěna a záříc. Cítí se jím jista, když jí pak říká: „Složil jsem slib nazireátu," a když se přitom jeho tvář celá rozzáří; a tak si dodá odvahy: „Já také celá patřím Bohu, Josefe. Nevím, zda ti to velekněz řekl." „Řekl mi jen, že jsi dobrá a čistá a že mi máš sdělit, že jsi učinila slib, a že já mám být na tebe hodný. Mluv, Maria. Tvůj Josef tě chce učinit šťastnou ve všech tvých přáních. Nemiluji tě pro tělo. Miluji tě svým duchem, svaté dítě, které mi Bůh dal! Nechť ve mně vidíš otce a bratra, nejen manžela. Důvěřuj mi jako otci, měj ke mně důvěru jako k bratrovi." „Už jako dítě jsem se zasvětila Pánu. Vím, že toto se v Izraeli nedělá, ale slyšela jsem hlas, který po mně žádal mé panenství jako oběť lásky pro příchod Mesiáše. Izrael už na něho čeká tak dlouho... To není příliš, vzdát se proto radosti být matkou..." Josef na ni upřeně hledí, jako by chtěl číst v hloubi jejího srdce a pak uchopí její drobné ruce, dosud držící kvetoucí ratolest, a říká jí: „Připojím svou oběť k tvé oběti a společnou cudností budeme dosvědčovat lásku k Věčnému, aby dal zemi Spasitele co nejdříve, a tak nám umožnil, abychom spatřili, jak jeho Světlo ozařuje svět. Pojď, Maria. Půjdeme do jeho Domu a budeme přísahat, že se budeme milovat jako se mezi sebou milují andělé. Pak půjdu do Nazareta a všechno pro tebe připravím, v tvém domě, dáváš-li mu přednost, nebo jinde, chceš-li." „V mém domě... Byla tam jeskyně, vzadu... Je tam ještě?" „Je tam stále, ale už ti nepatří... Ale udělám ti podobnou, tichou a občerstvující, kam se budeš moci uchýlit během hodin největšího denního horka. Udělám ji stejně velkou. A pak, řekni mi, koho si přeješ za společnici?" „Nikoho. Nemám strach. Ve dne se mnou občas bude Alfeova matka, která mě chodí stále navštěvovat. V noci dávám přednost tomu, abych byla sama. Nemůže se mi přihodit nic zlého." „A konečně, teď tam budu já... Kdy si mám pro tebe přijít?" „Kdy chceš, Josefe." „Přijdu tedy, až dám dům do pořádku. Nic nepřeházím. Chci, abys ho nalezla, jak ho tvá matka zanechala. Ale chci, aby byl plný slunce a velmi čistý, aby tě přijal beze smutku. Pojď, Maria, běžme říci Nejvyššímu, že mu blahořečíme." Nic jiného nevidím. Ale v srdci mi zůstává pocit bezpečí, který zažívá Maria.