Srovnání tradičního a nového ritu mše svaté

P. Franz Schmidberger
TEOLOGIE A SPIRITUALITA NEJSVĚTĚJŠÍ OBĚTI
MŠE SVATÉ
SROVNÁNÍ TRADIČNÍHO A NOVÉHO RITU
Úvod
Téma naší katecheze zní: teologie a spiritualita
Nejsvětější oběti mše svaté – srovnání mezi tradičním a novým
ritem.
Na svém XXII. zasedání učí tridentský koncil
o Nejsvětější oběti mše svaté: „Protože, jak dosvědčuje svatý
Pavel, ve Starém zákoně pro bezmocnost levitického kněžství
neexistovalo naplnění, tak musel na příkaz Boha, Otce
milosrdenství, povstat jiný kněz podle řádu Melchisedechova,
náš Pán Ježíš Kristus, který všechny, kteří měli být posvěceni,
mohl dovést k dokonalosti a svatosti [srov. Žid 10, 14].
Tento náš Bůh a Pán sice chtěl sám sebe přinést na oltáři
kříže ve smrti jako oběť Bohu Otci, aby přinesl světu věčné
vykoupení. Protože však smrtí nemělo jeho kněžství
vyhasnout, zanechal při poslední večeři v té noci, kdy byl
zrazen, své milované Nevěstě, Církvi, viditelnou oběť, jak to
vyžaduje lidská přirozenost, v níž ona krvavá oběť, která měla
být jednou prolita na kříži, měla být ukázána, jeho památka až
do konce časů uchována a jeho spásonosná moc na odpuštění
hříchů, jichž se denně dopouštíme, uplatněna. Tak o sobě
prohlásil, že je ustanoven knězem na věky podle řádu
Melchisedechova [viz Ž 109, 4]; přinesl Bohu Otci své Tělo a svou Krev pod způsobami chleba a vína, podal je apoštolům,
které tehdy ustanovil kněžími Nové smlouvy, pod týmž
znamením k požití a poručil jim a jejich následovníkům
v kněžském úřadě přinášet tuto oběť slovy: „To čiňte na mou
památku“ atd. [Lk 22, 19; 1 Kor 11, 24]. Tak tomu katolická
Církev vždy rozuměla a učila tomu tak. Neboť po slavnosti
starého velikonočního beránka, kterého množství synů Izraele
poráželo na památku východu z Egypta, ustanovil nového
velikonočního Beránka, sebe sama, aby jej Církev rukama
kněží obětovala pod viditelným znamením na památku jeho
přechodu z tohoto světa k Otci, když nás prolitím své Krve
vykoupil, vytrhl nás z moci temnosti a převedl do svého krá-
lovství [Kol 1, 13]…
Dále je to ona oběť, která byla předznačena
mnohotvárnými oběťmi v dobách přirozeného i zjeveného
zákona, neboť v sobě obsahuje jako jejich naplnění a dokonání
všechna dobra, jež jimi byla naznačena.
Protože v této božské oběti, jež je ve mši svaté slavena, je
obsažen a nekrvavě obětován tentýž Kristus, který sám sebe
jednou provždy obětoval krvavým způsobem na oltáři, učí
svatý církevní sněm takto: Tato oběť je skutečná smírná oběť
a působí, že ‚dosahujeme milosrdenství a nacházíme milost,
kdykoli potřebujeme pomoci‘ [Žid 4, 16], když předstupujeme
před Boha s upřímným srdcem, pravou vírou, s bázní a úctou,
zkroušení a pohotoví k pokání. Smířen přinášením této oběti,
dává Pán milost a dar pokání a odpouští provinění a hříchy, ať
už by byly jak těžké. Neboť je to jedna a tatáž oběť, a je to
tentýž, který nyní skrze službu kněze obětuje a jenž se tehdy
sám na kříži vydal v oběť, pouze způsob obětování se je jiný.
Plody oné oběti, krvavé totiž, jsou onou nekrvavou přebohatě
dosaženy, takže na žádný pád není ona krvavá umenšena
nekrvavou. Není proto právem přinášena podle podání apoštolů
pouze za hříchy žijících věřících, za jejich tresty, dostiučinění
a jiné potřeby, nýbrž také za v Kristu zemřelé, kteří ještě nejsou dokonale očištěni.“ Tolik tridentský koncil.
Z tohoto výkladu vysvítá, že:
1. mše svatá je skutečná oběť, která je přinášena pouze Bohu;
2. tato oběť je přinášena ke chvále a klanění se trojjedinému
Bohu, na díkůvzdání a jako prosba, přednostně ale jako
smír za naše každodenní hříchy;
3. Kristus se přitom sám pod způsobami chleba a vína obětuje
svému nebeskému Otci;
4. jako velekněz Nové smlouvy uskutečňuje on sám tuto oběť
skrze lidského kněze a službu Církve.
Podívejme se tyto jednotlivé body blíže:
1. Mše svatá – oběť přinášená Bohu
Jako úplně první musí být zdůrazněno, že Nejsvětější
oběť mše svaté je přinášena Bohu a jedině Bohu, zatímco
svátosti z jejich strany jsou ustanoveny v první řadě pro
člověka, pro posvěcení duší. Proto se celebrant obrací při
přinášení této oběti logicky k Bohu, který se stal člověkem
a byl ukřižován. Jako pastýř stojí se stádcem v jednom směru,
oba kráčejí vstříc nebi, vstupují do nebeského království. Proto
také byly dříve kostely orientovány téměř vždy směrem
k východu, aby oltář směřoval k vycházejícímu slunci, v němž
byl viděn symbol zmrtvýchvstalého a oslaveného Krista,
především při jeho druhém příchodu. Liturgik Klaus Gamber
v různých pracích přesvědčivě doložil, že celebrování versus
populum v Církvi nikdy neexistovalo. Je to vynález teologie,
jež se stává antropologií. V této nové orientaci celebrace je
programově obsažena nová orientace udaná a udávaná II.
vatikánským koncilem a v dobách po něm. Při dnes obvyklém
otočení celebranta k lidu, ke společenství, se nadto obrací
celebrant často zády k Nejsvětější svátosti.
Je-li oběť přinášena Bohu, pak je také správné pro to vymezit určité místo, zřídit vlastní budovu a tuto vysvětit na
kapli nebo kostel, vztyčit svatostánek pro výlučné slavení této
oběti se vším, co se k ní vztahuje a co z ní vyplývá, totiž
zvěstování svatého evangelia a udělování svátostí jakož i pro
modlitbu.
Nadto je tomuto konání výsostně přiměřený sakrální
jazyk, který člověka pozvedá nad každodenní činnost. V našem
kulturním okruhu je tímto jazykem latina, výraz a pouto
jednoty Církve. Papež Pius XII. potvrzuje ve své encyklice
Mediator Dei ze 20. listopadu 1947 následující: „Je třeba
zcela odsoudit opovážlivé konání těch, kteří úmyslně zavádějí
nové liturgické zvyky […] Že se toto děje, milí synové
a ctihodní bratři, a to nejen v bezvýznamných věcech, ale i
v takových, které mají velký dosah, jsme se dozvěděli nikoli bez
hořké bolesti. Existují skutečně lidé, kteří při přinášení
nejsvětější eucharistické oběti používají lidový jazyk […]
Používání latinského jazyka, jak je to platně ustanoveno ve
velké části Církve, je všem poznatelným a krásným znamením
jednoty a mocná ochrana proti jakémukoli porušení pravého
učení.“
Leckdy je slyšet námitku, že věřící by nerozuměli
svatému dění. Je třeba na to odpovědět, že mše svatá není
v první řadě vyučováním, katechezí, nýbrž Bohu přinášenou
obětí. Obsah nějakého konání ale poznáme mnohem víc podle
vnějších gest než podle užívaných slov.
Kromě toho se u mše svaté jedná o neprobádatelné
tajemství víry, jež náš rozum nikdy neuchopí v jeho celé
hloubce. Nechť se tedy věřící na svaté dění připraví doma ze
svých misálků, aby pak – podobni Panně Marii – při svatém
konání stáli pod křížem, spojeni s celebrantem, aby přinesli
nebeskému Otci božský obětní dar a s ním sjednoceni sebe
sama, svůj celý život!
Ve východním ritu je tento tajuplný charakter Nejsvětější
oběti mše svaté vyzdvižen zvláštním způsobem ještě tím, že hlavní její část je slavena za ikonostasem.
2. Nejsvětější Trojice
Jakému Bohu je však tato oběť přinášena? Bohu bible,
zjevení, jedinému pravému a živému Bohu, tedy Nejsvětější
Trojici. Tato pravda je vyjadřována slovy a gesty v celém ritu.
Celebrant začíná svaté konání se slovy „Ve jménu Otce i Syna
i Ducha Svatého“. Při Kyrie se ozývají třikrát tři zvolání, která
jsou v novém ritu zkrácena na šest. V Gloria je toto tajemství
vyzdviženo nádherným způsobem: „Sláva na výsostech Bohu
[…] Pane a Bože, nebeský Králi, Bože, Otče všemohoucí!
Pane, jednorozený Synu, Ježíši Kriste […] se Svatým Duchem,
ve slávě Boha Otce.“
Toto základní tajemství naší víry je zvláštním způsobem
vyjádřeno na konci ofertoria. Tam se modlí Církev následovně:
„Přijmi, Svatá Trojice, tuto oběť, kterou ti přinášíme na
památku umučení, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista,
Pána našeho – Súscipe, sancta Trinitas, hanc oblatiónem…“ Již
v první modlitbě obětování je Bůh osloven jako „svatý Otec“.
Pak při Sanctus je třikrát velebena Boží svatost. Kánon je
uveden slovy: „Te igitur, clementissime Pater – Tebe tedy,
nejlaskavější Otče, skrze Ježíše Krista, Syna tvého, Pána
našeho, pokorně prosíme a žádáme.“ A končí slovy: „Per
ipsum et cum ipso et in ipso… – skrze něho a s ním a v něm
jest tobě, Bohu Otci všemohoucímu, v jednotě Ducha Svatého
všechna čest a chvála po všechny věky věků.“ Při Agnus Dei
svoláváme třikrát Boží slitování a právě tak vyznáváme třikrát
za sebou naši nehodnost v „Domine, non sum dignus – Pane,
nejsem hoden“. Mše svatá končí modlitbou „Pláceat tibi,
sancta Trinitas – Svatá Trojice, nechť se ti líbí výkon
služebnosti mé.“ Pak udělí kněz požehnání se slovy: „Požehnej
Vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý.“Nejen však slova, také znamení a gesta zvěstují toto
vznešené tajemství; často ritus předepisuje trojí znamení kříže
za sebou, jež činí kněz nad způsobami:
„Haec † dona, haec † múnera, haec † sancta sacrifícia illibáta
– tyto † dary, tato † věnování, tyto † svaté, neposkvrněné
oběti“;
„Quam oblatiónem tu, Deus, in ómnibus, quaesumus,
bene†díctam, adscríp†tam, ra†tam… – Kterouž oběť, prosíme,
rač ty, Bože, ve všem po†žehnanou, při†vlastněnou, plat†nou,
důstojnou a příjemnou učiniti“;
„Hostiam † puram, hostiam † sanctam, hostiam †
immaculatam – oběť † čistou, oběť † svatou, oběť †
neposkvrněnou“;
„Skrze něhož toto všechno dobré, Hospodine, vždycky tvoříš,
po†svěcuješ, o†živuješ, po†žehnáváš a nám uděluješ.“
Právě tak jsou ještě jednou tři znamení kříže při „per
ipsum“ na konci kánonu, která činí kněz sv. Hostií nad
kalichem.
Při okuřování obětních darů činí kněz kadidelnicí tři
znamení kříže nad obětními dary, pak dva kruhy proti směru
hodinových ručiček a jeden po směru. Toto gesto odhaluje
nádherným způsobem celé tajemství naší víry: trojku pro
Nejsvětější Trojici, dva kruhy pro dvě přirozenosti v našem
Pánu Ježíši Kristu, totiž božskou a lidskou, jež jsou spolu
v jedné druhé božské osobě.
Tato znamení a dokonce i slova jsou v novém ritu téměř
všechna vyškrtnuta. Tak byla modlitba na konci obětování
„Súscipe, sancta Trínitas“ úplně vynechána, stejně tak
i modlitba na konci mše svaté „Pláceat tibi, sancta Trínitas“.
V jedné z prvních reforem z roku 1967 tři kříže byly vždy
spojeny do jediného, aby ritus údajně „v sobě nesl lesk
jednoduchosti a byl stručný, přehledný a prostý zbytečného
opakování“, jak to žádá II. Vaticanum v odstavci 34 své
liturgické konstituce – jako by bylo možné sloučit tři osoby Nejsvětější Trojice do jedné jediné!
3. Obětní charakter
V tradiční Nejsvětější oběti mše svaté vyjadřují tři
neoddělitelně spolu spojené momenty neomylně její obětní
charakter: oltář, obětující kněz a oběť sama.
Těmto v novém ritu odpovídají jiné tři, právě tak
neoddělitelně spojené skutečnosti: stůl, předseda slavícího
společenství a večeře na památku Páně. Tato skutečnost nám
vystupuje každopádně před oči v původním znění článku 7
v „Institutio generalis“, který obsahuje definici mše sv. podle
nového řádu. Na výrazný protest byl tento čl. 7 už rok po
zavedení Novus Ordo Missae nouzově opraven, avšak sama
definovaná věc, totiž nový ritus, si zachoval svou nekatolickou
formu. V tomto článku 7 ve vydání z r. 1969 tedy čteme: „Ve
mši neboli Večeři Páně se shromažďuje Boží lid za
předsednictví kněze, který zosobňuje Krista, k slavení
památky Páně neboli eucharistické oběti. Proto o tomto
místním shromáždění svaté církve platí v plné míře Kristův
výrok: ‚Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém,
tam jsem já uprostřed nich‘ [Mt 18, 20].“
Je vidět, jak velký protestantský vliv zde byl za kmotra.
A sku- tečně se na vypracování tohoto nového mešního řádu od
zeleného stolu podílelo šest protestantských pastorů. Abychom
zviditelnili protismyslnost této definice, budiž nám dovoleno
srovnání z oblasti hudby. Co by asi řekl zdravě myslící člověk
na následující definici: Symfonie je shromáždění přátel hudby
pod předsednictvím dirigenta k oslavě památky skladatele
a prvního uvedení této skladby? Nikoli, symfonie není
shromáždění přátel hudby, nýbrž hudební dílo zkomponované
proto, aby lidé mohli vždy znovu prožít její provedení. A tak
také mše svatá není žádné shromáždění, nýbrž nekrvavé obnovení oběti Ježíše Krista na kříži, při níž Pán jako věčný
Velekněz jedná prostřednictvím lidského kněze a věřící se
přitom shromažďují, aby se podíleli na tomto svatém dění
a čerpali z něj milost a požehnání. Ale i když se nikdo
neshromáždí, když tedy kněz celebruje zcela sám, i pak je mše
svatá podle plnosti svého obsahu obětí Bohočlověka.
Nadto kněz není jednoduše jen předsedající jako snad
protestantský pastor při slavení památky večeře Páně, nikoli,
mnohem více je tím, kdo dává Ježíši Kristu k dispozici jazyk
a ruce, Kristus sám obětuje jeho prostřednictvím. Proto říká při
proměňovacích slovech: „Toto je mé Tělo – toto je má Krev“,
ačkoli se přitom jedná o Tělo a Krev Kristovy. Kněz jako
prostředník mezi Bohem a lidmi toto zpodobňuje jen do té
míry, nakolik je představitelem Kristovým – tak to každopádně
učí papež Pius XII. ve své vynikající encyklice „Mediator
Dei“. Svátostné spodobnění se s věčným Veleknězem je
mnohem podstatnější než zastupování lidu.
Při mši svaté také nejde o prostou oslavu památky Páně,
ale o nekrvavé zpřítomnění oběti kříže, tedy o skutečný obětní
akt. Je obětí Kristovou a obětí Církve svaté. Množství křížů
předepsaných ritem – jenom od obětování do přijímání kněze
jich napočítáme celkem 37 – jasně vyjadřují tento věcný obsah.
V novém ritu naproti tomu zůstalo jediné znamení kříže,
v prvním kánonu výjimečně dvě!
V tradičním ritu se nachází před modlitbou
„Communicantes – Ve společenství“, tedy třetí modlitbou
v kánonu, nadpis „Infra actionem – během konání“. V novém
ritu se z toho stalo „narratio institutionis et consecratio –
zpráva o ustanovení a proměňování“. To ovšem není to samé!
Nadto je důležitý rozdíl v řazení proměňovacích slov
v novém a starém ritu. V původním jsou uvozující slova „Večer
před svým utrpením…“ napsána normálním písmem, na jejich
konci je tečka, pak přicházejí zdůrazněna velkými písmeny
vlastní proměňovací slova: „Hoc est enim Corpus meum – Toto je mé Tělo.“ Tím je jasně vyjádřeno, že pouze tato slova působí
proměnění. Obdobně je tomu u kalicha. V NOM (Novus Ordo
Missae) jsou naproti tomu k vlast- ním proměňovacím slovům
připojena tato slova: „Accípite et manducáte ex hoc omnes –
vezměte a jezte z toho všichni“, odsazení úvodních slov už
tomu předchází; podle toho jsou podle řazení a typografie
i slova „vezměte a jezte z toho všichni“ součástí vlastních
proměňovacích slov. Totéž platí i pro konsekraci kalicha, kde
slova „Accípite et bíbite ex eo omnes – vezměte a pijte z něho
všichni“ jsou rovněž připojena k proměňovacím slovům. Zde
srovnání vedle sebe:
Tradiční ritus
Qui prídie quam paterétur,
accépit panem in sanctas ac
venerábiles manus suas,
et elevátis óculis in caelum
ad te
Deum, Patrem suum
omnipoténtem, tibi grátias
agens
bene†díxit, fregit, dedítque
discípulis suis, dicens:
Accípite, et manducáte
ex hoc omnes.
HOC EST ENIM CORPUS
MEUM.
Símili modo postquam
cenátum est
accípiens et hunc
praeclárum Cálicem
NOM
Qui prídie quam paterétur
accépit panem in sanctas ac
venerábiles manus suas,
et elevátis óculis in caelum
ad te
Deum, Patrem suum
omnipoténtem, tibi grátias
agens
benedíxit, fregit, dedítque
discípulis suis, dicens:
ACCÍPITE, ET
MANDUCÁTE
EX HOC OMNES:
HOC EST ENIM CORPUS
MEUM, QUOD PRO
VOBIS
TRADÉTUR.
Símili modo postquamin sanctas ac venerábiles
manus suas:
item tibi grátias agens
bene†díxit, dedítque
discípulis suis, dicens:
Accípite, et bíbite ex
eo omnes.
HIC EST ENIM CALIX
SÁNGUINIS MEI;
NOVI ET AETÉRNI
TESTAMÉNTI:
MYSTÉRIUM FÍDEI:
QUI PRO VOBIS
ET PRO MULTIS
EFFUNDÉTUR IN
REMISSIÓNEM
PECCATÓRUM.
Haec quotiescúmque
fecéritis, in mei
memóriam faciétis.
cenátum est
accípiens et hunc
praeclárum cálicem
in sanctas ac venerábiles
manus suas,
item tibi grátias agens
benedíxit, dedítque
discípulis suis, dicens:
ACCÍPITE, ET BÍBITE EX
EO OMNES:
HIC EST ENIM CALIX
SÁNGUINIS MEI
NOVI ET AETÉRNI
TESTAMÉNTI,
QUI PRO VOBIS
ET PRO MULTIS
EFFUNDÉTUR IN
REMISSIÓNEM
PECCATÓRUM.
HOC FÁCITE IN MEAM
COMMEMORATIÓNEM.
Mysterium fídei:
Mortem tuam annuntiámus,
Dómine, et tuam
Resurrectionem
Confitémur, donec vénias.
Bezpochyby tím původci nového ritu chtěli postavit do
popředí myšlenku jídla a pití, tedy hostiny. Tento úmysl je zjevný i z jiné změny: V tradičním ritu leží hostie před a po
konsekraci na korporálu, spolu s ním na oltářním kameni;
v novém ritu zůstává na paténě – další umenšení obětního
charakteru ve prospěch charakteru hostiny. Zde ovšem
stanovuje tridentský koncil při odmítnutí protestantského
bludu: „Kdo říká, že ve mši svaté není Bohu přinášena
skutečná vlastní oběť či že obětní úkon nespočívá v ničem
jiném než v tom, že Kristus se nám podává za pokrm, budiž
vyobcován“ (XXII. zasedání, kánon 1). V tradičním ritu proti
tomu vyjadřuje dvojí konsekrace s dokonale odpovídajícím
uspořádáním proměňovacích slov jednoznačně obětní
charakter. V novém ritu jsou i slova „Mysterium fidei –
tajemství víry“ vytržena z proměňovacích slov a postavena za
proměňování.
Je třeba připojit ještě menší poznámku, která se sice
netýká latinské podoby NOM, avšak veliké většiny překladů do
národních jazyků. V těchto je formulace slov při proměňování
kalicha „pro vobis et pro multis – za vás a za mnohé“ téměř
vždy překládána slovy „za vás a za všechny“. Ovšem římský
katechismus vydaný z pověření tridentského koncilu praví,
takříkajíc předvídavě, že překlad musí znít „za mnohé“ a také
vysvětluje proč: „Avšak připojená slova ‚za vás a za mnohé‘
jsou vzata dílem z Matouše, dílem z Lukáše, ovšem svatou
Církví, která byla poučena svatým Duchem, byla spojena
a slouží tomu, aby zdůraznila ovoce a užitek umučení. Neboť
nahlížíme-li sílu tohoto utrpení, musíme říci, že Spasitel
prolil svou Krev za spásu všech; když však máme na zřeteli
plody, které z něj lidé čerpají, lehce nahlédneme, že užitek
tohoto utrpení není údělem všech, nýbrž jen mnohých. Když
tedy řekl ‚za vás‘, mínil tím buď přítomné nebo vyvolené
z židovského národa, s nimiž hovořil, s výjimkou Jidáše. Když
ale připojil ‚za mnohé‘, rozuměl pod tím ostatní vyvolené
z Židů i pohanů.“ Spojení „za všechny“ je tedy závažná
falzifikace proměňovacích slov, která není odůvodnitelná ani jazykově na základě ať už hebrejštiny či aramejštiny, nebo
řeckým či latinským textem, ani neodpovídá katolické
dogmatice.
Nový mešní ritus sice nepředepisuje nahrazení oltáře
stolem, ovšem ve skutečnosti skoro všude k takové výměně
došlo. I zde novátoři jednali zcela logicky: oběť je přinášena na
oltáři, vzpomínková večeře s hosty se koná u stolu. Oltář je
podle katolické praxe konsekrován biskupem právě pro oběť, je
do něj vtesáno pět křížů jako znamení pěti Kristových ran,
těchto pět křížů je pomazáno svatým křižmem, symbolem
a nositelem Ducha svatého, je na nich spáleno množství
kadidla, aby se dalo na srozuměnou, že toto místo je svaté a že
z něj mají stoupat vzhůru oběti a modlitby. K tomu jsou
doprostřed do svatého hrobu vnořeny ostatky svatých, většinou
mučedníků, kteří tedy prolili svou krev na svědectví pro Krista
a ve sjednocení s ním a jeho stále obnovovaným prolitím krve
na oltáři. Papež Pius XII. odmítá co nejrozhodněji také zde
v již zmíněné encyklice „Mediator Dei“ mylné snahy: „Tak by
uhýbal ze správné cesty, kdo by chtěl vrátit oltáři starou formu
mensy, stolu.“ A dále při odsouzení proměny mše svaté
v hostinu slyšíme: „Odkloňuje se od cesty pravdy, kdo chce
slavit svatou oběť jen tehdy, když křesťanský lid přistupuje ke
stolu Páně; ještě více je na omylu, kdo – aby prosadil jako
nezbytnou nutnost, že věřící přijímají eucharistický pokrm
spolu s knězem – lstivě tvrdí, že se zde nejedná pouze o oběť,
nýbrž současně o oběť a hostinu bratrského společenství a že,
takříkajíc, vrcholem celého sla- vení oběti je společně přijaté
přijímání.
Vždy znovu musí být zdůrazněno: Eucharistická oběť je
ze své podstaty nekrvavé vydání se božského obětního Beránka,
což je vyjádřeno tajuplným způsobem oddělením svatých
způsob a jejich přinesením věčnému Otci.“4. Pravá oběť vyžaduje přítomnost obětních darů,
Obětního beránka
Podle učení tridentského koncilu je Kristus pod
proměněnými způsobami přítomen pravdivě, skutečně
a podstatně, tedy se svým božstvím a svým lidstvím, s tělem
a duší, s tělem a krví.
Jak pak ale rozumět slovům výše citovaného článku 7
z definice o eucharistickém dění, když tam čteme: „Proto
o tomto místním shromáždění svaté církve platí v plné míře
Kristův výrok: ‚Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu
mém, tam jsem já uprostřed nich‘“? Nový katechismus jde tak
daleko, že uvádí, Kristus je přítomen, „když se shromáždíme“.
Není zde na stejnou rovinu postavena svátostná přítomnost
Pána s ryze duchovní přítomností mezi dvěma či třemi, kteří
jsou spolu v jeho jménu? A nesměřuje to konec konců
k popření jeho reálné přítomnosti?
Podivně působí i zvolání lidu: „Tvou smrt zvěstujeme,
tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši
Kriste“ bezprostředně po zpřítomnění se ukřižovaného
a zmrtvýchvstalého Pána při proměňování.
Mnohá pokleknutí jsou živým výrazem víry
v přítomného Pána, jsou znamením úcty a klanění se. V novém
ritu jsou velkoryse vynechána. Zvláště osudné jsou v této
souvislosti změny při konsekraci. Ve starém ritu kněz vysloví
proměňovací slova nad chlebem (a analogicky nad vínem),
pokleknutím se okamžitě pokloní svými slovy zpřítomněnému
Kristu, pozvedne pak proměněnou způsobu k uctění pro lid
a znovu v úctě poklekne.
Tato gesta dokonale vyjadřují katolické dogma, podle
nichž platně vysvěcený kněz a jen on sám působí proměnění.
Podle luterského pojetí naproti tomu působí proměnění víra
lidu. Nový ritus nyní připouští právě tento výklad – ne nutně,
ale umožňuje jej: celebrant pronáší proměňovací slova a pozvedá proměněné dary bez předchozího uctění. Katolík
přitom uctívá Krista přítomného skrze proměňovací slova
kněze; pro protestanta však se Kristus zpřítomní teprve teď při
pozvednutí darů skrze víru společenství, proměňovací slova
celebranta byla pro něj bez účinku. Nyní pokládá celebrant
proměněné dary na oltář, případně na stůl, a uctí je poklonou.
Kvůli důležitosti tohoto postavme oba rity proti sobě:
Tradiční ritus
Proměňovací slova kněze:
Kristus je přítomen
Pokleknutí
Pozvednutí proměněných
způsob
Uctění lidem
Pokleknutí
NOM
Proměňovací slova kněze:
katolík: Kristus je přítomen
protestant: nic se nestalo
Bez pokleknutí
Pozvednutí pro katolíka
proměněných, pro
protestanta neproměněných
způsob
katolík: uctění lidem
protestant: proměnění vírou
lidu
Pokleknutí
Zřetelně je vidět dvojznačnost nového ritu.
Aby vyjádřil pravou přítomnost Kristovu pod způsobami
chleba a vína a ukázal odpovídající úctu vůči Pánu
v Eucharistii, drží celebrant ony dva prsty, jimiž se dotýká sv. Hostie, tedy palec a ukazováček, od konsekrace do abluce
po sv. přijímání spojené, to proto, aby se ani nejmenší kousek
sv. Hostie z nepozornosti neztratil, neboť i v něm je podle
katolického učení Kristus přítomen celý. Toto spojení prstů v
novém ritu odpadá. Nevěří se už tedy v reálnou přítomnost,
anebo už není ochota prokázat Pánu povinovanou úctu?
Bylo vždy zvykem svaté Církve a jí slavnostně nařízeno,
aby se ke svatému konání používaly jen nejcennější nádoby, tj.
pozlacené kalichy a pozlacená ciboria. Tyto musely být hned
po svaté oběti pečlivě vyčištěny knězem, případně při slavné
mši svaté s levity podjáhnem.
Podle NOM už nejsou takovéto nejcennější materiálie
předepsány. Kromě toho nemusí být kalich a ciborium
vyčištěny nutně hned po mši svaté, může se to učinit později –
a často to dělá jen kostelník, ministrant nebo jiný laik.
V této souvislosti je třeba také zmínit dnes tak běžné
podávání svatého přijímání na ruku, při němž se křesťan
eucharistického Pána jakoby zmocňuje a téměř vždy zůstanou
na ruce přijímajícího částečky sv. Hostie. Co se s nimi stane?
A kdo nese zodpovědnost za všechny ty svatokrádeže, kdy
školák strčí přijatou sv. Hostii do kapsy, aby ji vzal domů nebo
ji jinak zneužil? Tím je zřetelně podkopávána a ničena víra ve
skutečnou přítomnost Kristovu ve svátosti.
Nelze popřít souvislost mezi takovouto neúctou na
posvátných místech na jedné straně a ve společenské oblasti na
straně druhé: Kdo už neprokazuje žádnou úctu Bohu, ztrácí
brzo i úctu ke stvořenému světu a bytostem, k člověku jako
obrazu Božímu, k tajemství života. Hrůzy bombových útoků
s nesčetnými nevinnými oběťmi, denní tisícinásobné vraždy na
nenarozených dětech v matčině lůně, děsivá perspektiva
klonování člověka jsou v neposlední řadě také následkem
rozpadu eucharistické zbožnosti.
O nic méně zavrženíhodné je i podávání svatého
přijímání laiky, dokonce i když jsou k tomu pověřeni. Pouze vysvěcený kněz je správcem eucharistického tajemství, jen on
je řádným rozdavatelem svatého přijímání. Podle svatého
Tomáše Akvinského je dokonce i vysvěcený jáhen pouze jeho
mimořádným rozdavatelem. Co lze říci na to, když v Německu
při procesí na Boží Tělo v jednom biskupském sídelním městě
pak nese Nejsvětější svátost žena a arcipastýř si vykračuje
vedle ní?
Pro katolíka musí být také vlastní potřebou přijímat svého
Pána a Boha vkleče, aby mu tak projevil své podrobení se,
svou poslušnost vůči jeho přikázáním a svou pokornou lásku.
Starý ritus přepokládal pokrytí oltáře, který symbolizuje
Krista, třemi plátny, která ukazovala na pohřební plátna
Ježíšova. V novém ritu se požaduje už jenom jediné oltářní
plátno. Vedle hodnoty symbolické měl starý předpis i praktický
význam: Občas se stane, že se trochu z drahocenné Krve
rozlije. A pak jsou tři plátna nejvhodnější, aby vsála svaté
způsoby.
Lze vidět, jak se všude úcta vůči svaté Eucharistii
zmenšila a stále více mizí.
Po svatém přijímání je Tělo Páně uchováváno ve
svatostánku. Ten stál až do liturgické reformy vždy uprostřed,
na hlavním oltáři. Papež Pius XII. odmítl odstranění
svatostánku z oltáře následujícími slovy: „Oddělit svatostánek
a oltář znamená oddělit dvě věci, které k sobě patří svou
podstatou.“ Dnes v mnoha kostelech nacházíme svatostánek
někde na boku, v koutě, zapuštěný do zdi nebo skrytý za
sloupem. Kristus jako Král své Církve a celé lidské
společnosti, jako Král lásky každé jedné duše, který ze
svatostánku rozlévá ze svého Ducha Svatého, je odstraněn
z centra a vytlačen stranou.
Před pár lety měli protestanti právě o slavnosti Božího
Těla v Mnichově svůj celonárodní sjezd. Podle ekumenických
manýrů se objevila snaha uspořádat společně s nimi procesí,
ovšem kvůli jejich odmítání eucharistického kultu tu panovaly veliké rozpaky. Nakonec se našlo východisko: Nejsvětější
svátost se nechala v kostele a procesí s protestanty se udělalo
bez ní. Tedy ekumenismus na účet eucharistického Pána a víry
v něj!
5. Modlitby při obětování v tradičním ritu
a modlitby při přípravě darů v NOM
Abychom zřetelně ukázali hluboké změny v ritu mešní
oběti, uvádíme na tomto místě paralelně proti sobě modlitby při
obětování v tradičním ritu a modlitby při přípravě darů
v novém:
Modlitby při obětování Modlitby při přípravě
darů
Přijmi, svatý Otče,
všemohoucí, Věčný Bože,
tuto neposkvrněnou obětinu,
kterou já, nehodný sluha tvůj,
přináším tobě, Bohu svému
živému a pravému, za
nesčetné hříchy, urážky
a nedbalosti své a za všechny
kolem stojící, jakož i za
všechny věřící křesťany, živé
i zesnulé, aby mně i jim
prospěla k spasení pro život
věčný. Amen.
Bože, jenž jsi důstojnost
lidské podstaty podivuhodně
Požehnaný jsi, Hospodine,
Bože celého světa. Z tvé
štědrosti jsme přijali chléb,
který ti přinášíme. Je to plod
země a plod lidské práce,
a stane se nám chlebem
věčného života.
(Požehnaný jsi, Bože,
navěky).
Jako se tato voda spojuje
s vínem, tak ať jsme spojeni stvořil a ještě podivuhodněji
obnovil, dej nám skrze
tajemství této vody a vína
státi se společníky Božství
toho, jenž se člověčenství
našeho ráčil státi účastným,
Ježíš Kristus, Syn tvůj, Pán
náš, jenž s te- bou žije
a kraluje v jednotě Ducha
Svatého Bůh, po vše- chny
věky věků. Amen.
Obětujeme ti, Pane kalich
spasení, vzývajíce tvou
milostivost, aby se před tváří
božské velebnosti tvé pro
spásu naši a celého světa
s líbeznou vůní vznesl.
Amen.
V duchu pokory a se srdcem
zkroušeným nechť jsme přijati
tebou, Pane, a tak se děj dnes
oběť naše před tváří tvou, aby
se ti líbila, Pane Bože.
Přijď, Posvětiteli,
všemohoucí, věčný Bože,
a po†žehnej tuto oběť,
připravenou tvému svatému
jménu.
s božstvím věčného Slova,
spojeného s naším lidstvím.
Požehnaný jsi, Hospodine,
Bože celého světa. Z tvé
štědrosti jsme přijali víno,
které ti přinášíme. Je to plod
révy a plod lidské práce,
a stane se nám nápojem
duchovním.
(Požehnaný jsi, Bože,
navěky).
S duší pokornou a se srdcem
zkroušeným prosíme, Bože,
abys nás přijal: ať se dnes
před tebou staneme obětí,
která se ti zalíbí.
odpadáPři slavné mši během
okuřování:
(nakládání a žehnání kadidla)
Na přímluvu svatého
Michaela Archanděla,
stojícího po pravici oltáře
zápalného, a všech svých
vyvolených nechť Hospodin
ráčí zápal tento po†žehnati a
přijmouti jako vůni líbeznou.
Skrze Krista, Pána našeho.
Amen.
(okuřování obětin)
Zápal tento tebou požehnaný
nechť vystoupí k tobě, Pane,
a na nás nechť sestoupí
milosrdenství tvé.
(okuřování oltáře:)
(Žalm 140, 2-4) Modlitba má,
Pane, nechť se vznese jako
vůně kadidla před obličej tvůj;
pozdvižení rukou mých buď
jako oběť večerní. Postav,
Pane, stráž k mým ústům,
pevné dveře ke rtům mým,
aby srdce mé se neuchylovalo
ke zlým slovům,
k lehkomyslnému omlouvání
hříchů.
(při vracení kadidelnice)
Tyto nádherné modlitby, jež
velmi jasně vyjadřují
charakter oběti chvály
a smírné oběti, odpadají
v novém ritu úplně.Nechť zanítí v nás Hospodin
oheň svého milování a plamen
věčné lásky. Amen.
Mytí rukou
(Žalm 25, 6-12)
Umyji mezi nevinnými ruce
své a choditi budu kolem
oltáře tvého, Pane. Abych
slyšel hlas chvály vyprávěl
o všech divech tvých. Pane,
tvého a místo, kde přebývá
miluji krásu domu tvá sláva.
Nezhub, Pane, s bezbožnými
duši mou; s lidmi krvavých
vin život můj. Na jejichž
rukou lpí neřesti, pravice
jejichž plna jest
úplatných darů. Já však
v nevinnosti své jsem kráčel;
spas mne a smiluj se nade
mnou. Noha má stojí na cestě
přímé; v shromáždění tě chci
oslavovati, Pane.
Sláva Otci i Synu…
(tichá modlitba na středu
oltáře:)
Přijmi, svatá Trojice, tuto
oběť, kterou ti přinášíme na
památku umučení, vzkříšení
a nanebevstoupení Ježíše
Krista, Pána našeho, a ke cti
blahoslavené Marie, vždy
Smyj ze mě, Bože, mou
nepravost a očisť mě od
hříchu.
odpadáPanny, svatého Jana Křtitele,
svatých Apoštolů Petra
a Pavla a těchto (jejichž
ostatky jsou v oltářním
kameni) a všech Svatých, aby
jim prospěla ke cti,
nám pak ke spáse, a ti aby za
nás orodovati ráčili na nebi,
jejichž památku konáme na
zemi. Skrze téhož Krista, Pána
našeho.
Amen.
Modlete se, bratři, aby moje
i vaše oběť příjemnou se stala
u Boha, Otce všemohoucího.
Nechť přijme Pán oběť
Modleme se, aby Bůh přijal
oběť své církve.
Jako druhá možnost je
uvedena původní modlitba,
málokde
však užívaná:
Modlete se, bratři a sestry,
aby se má i vaše oběť
zalíbila Bohu, Otci
všemohoucímu.
Modlitba, která snad jediná
zůstala beze změny v latin-
ském originále a byla takto i
přeložena v původním
vydání českého misálu, byla
nahrazena v novém českém
vydání následující
modlitbou:
Ať ji přijme ke své slávě a z rukou tvých k chvále a slávě
jména svého, jakož i k užitku
našemu a veškeré Církve své
svaté.
Amen
k spáse světa.
Amen.
V modlitbách tradičního ritu je zvláštním způsobem
vyjádřen obětní cíl smíru a usmíření. Celebrant se označuje za
nehodného služebníka, který tuto oběť přináší za své „nesčetné
hříchy, urážky a nedbalosti“, obětuje ji za „všechny kolem
stojící, jakož i za všechny věřící křesťany, živé i zesnulé“. V
nové modlitbě při přípravě darů může být o myšlence smírné
oběti sotva řeč.
Na konci mše svaté je tento smírný charakter ještě jednou
uchopen v modlitbě bezprostředně před kněžským požehnáním
slovy, že tato oběť je přinesena na usmíření – jako sacrificium
propitiabile. Tato modlitba je v novém ritu bez náhrady
vyškrtnuta.
Vraťme se však k první modlitbě obětování. Hovoří se
zde o „hostia immaculata“, o neposkvrněné oběti; tou je míněn
obětující se Kristus. V novém ritu je naproti tomu řeč o chlebu
jako plodu ze- mě a lidské práce. To je už víc než pouhý posun
akcentu.
Při lití vody a vína se hovoří ve starém ritu o stvoření a
o vznešenosti vykoupení, která řád stvoření přesahuje. Obě
tajemství nejsou už v novém ritu zmíněna.
Při obětování kalicha se prosí, aby nám byl požehnáním
a stal se celému světu spásou pro život věčný. V novém ritu z
toho zůstal pouze zlomek.
Modlitba „Přijď, Posvětiteli, všemohoucí, věčný Bože“ je
vynechána úplně, ze žalmu 25 zbyl jen jeden verš.
Zcela oprávněně lze tvrdit, že čtyři cíle mše svaté, totiž
klanění a chvála, děkování, smír i prosba, jsou v novém ritu podstatně zatemněny. Nejvíce však aspekt smírné oběti. Není
až na pováženou, jak to souhlasí s tím, že Martin Luther, velký
ničitel Nejsvětější oběti mše svaté, tvrdě útočil právě proti
tomuto ofertoriu římského ritu a myšlenku smírné oběti úplně
zavrhl? Kromě toho s označením chleba jako „plodu země
a lidské práce“ a vína jako „plodu révy a lidské práce“ zde
vane ve srovnání se starým ofertoriem zcela pozemský,
naturalistický duch.
Nejvážnějším však se ukazuje onen moment, že ve
starém ofertoriu je přinášen Kristus – byť se zpřítomní teprve
při proměňování –, Církev totiž jen překračuje prostor a čas
a vidí milovaného Ženicha pod způsobami chleba a vína již
přítomného. Proti tomu obsahují nové modlitby při přípravě
darů jen obětování chleba a vína. V případě, že by se vůbec
vznášel nárok na to, že se jedná o oběť, pak je nutno hledět na
takovéto obětování jako pád zpět do Starého zákona, kde se
Bohu obětovala zvířata a plody země, zatímco v Nové smlouvě
je pravou a vlastní obětí pouze Kristus.6. Postavení a úřad vysvěceného kněze
Již jsme nahlédli, že kněz při mši svaté jedná in persona
Christi. Musí se tedy jasně lišit od lidu a dokonce být vnějšně
zřetelně od něj oddělen, neboť lid nemá žádnou konsekrační
pravomoc. Věřící naopak obětují Tělo Kristovo pouze skrze
ruce kněze, avšak sebe sama obětují duchovně s božskou obětí
mocí křestního charakteru. K tomu vyzývá svatý Pavel v listu
Římanům: „Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím:
přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať
je vaše duchovní bohoslužba“ [12, 1]. Na konci modliteb
k obětování je tato dvojí forma obětování zřetelně rozlišena
v „Orate, fratres – Modlete se, bratři, aby se má i vaše oběť
zalíbila…“ V novém ritu je sice toto rozlišení zachováno, ale
tato modlitba je fakultativní a spíše je vytlačena jinou formou
(„Modleme se, aby Bůh přijal oběť své Církve“).
Rozlišení mezi knězem a lidem je zřetelně viditelné skrze
konání kněze v presbytáři, účast lidu v kostelní lodi; skrze
dvojí Confiteor při stupňových modlitbách ve starém ritu
(nejprve se vyznává kněz sám a prosí za něj ostatní, pak se
vyznávají ostatní a přimlouvá se za ně kněz), zatímco v novém
ritu vyznání vin kněze a lidu je společné. Nato pak kněz
nesvolává silou svého úřadu Boží smilování na lid, nýbrž se
zařazuje mezi lid; ve starém ritu prosí:
„Smiluj se nad vámi všemohoucí Bůh, odpustiž vám hříchy
a doveď vás do života věčného“; v novém ritu proti tomu říká:
„Smiluj se nad námi…“
Právě tak je v tradičním ritu od sebe odděleno přijímání
kněze a lidu, ono první uzavírá oběť, patří tedy k jeho integritě,
zatímco přijímání lidu být může i nemusí.
Článek 7 nazývá mši svatou „svaté shromáždění lidu
pod předsednictvím kněze“. Nejpozději zde lze spatřit, jaké umenšení pravdy o kněžství Ježíše Krista v sobě NOM skrývá.
Zcela po právu poukázal papež Pius XII. v „Mediator
Dei“ na nebezpečí popření svátostného kněžství a jeho místa
při přinášení eucharistické oběti: „Existují totiž lidé, ctihodní
bratři, kteří se dnes dotýkají již odsouzených omylů, když učí,
že v Novém zákoně prý existuje jen ono kněžství, jež se vztahuje
na všechny pokřtěné; onen příkaz, jímž Ježíš Kristus při
poslední večeři nařídil konat to, co předtím sám vykonal, se
prý týká celé Církve věřících; teprve z toho pak následně
vzniklo hierarchické kněžství. Tím tvrdí, že lid má pravou
kněžskou moc a kněz naproti tomu jedná jen silou úkolu, jenž
mu byl svěřen společenstvím. Na základě čehož považují
eucharistickou Oběť za pravé spoluslavení (koncelebraci)
a míní, že je lepší, když kněží „spoluslaví“ spolu s přítomným
lidem, než když v nepřítomnosti lidu přinášejí Oběť soukromě.
Je úplně zbytečné rozebírat, jak velmi takovéto povážlivé
omyly odporují pravdě, kterou jsme výše vyložili…“
7. Tajemství Církve
Mystické tělo Páně se člení na Církev vítěznou, bojující
a trpící.
Církev vítězná jsou svatí v nebi, na prvním místě Panna
Maria. Aby bylo vyjádřeno dogma o jejím neporušeném
panenství – tedy před, během a po porodu – nachází se ve
všech mešních textech výraz „semper virgo – vždy Panna“.
Tato čest je jí dána dokonce ještě v latinském originále nového
ritu, jak to ale vypadá v různých překladech do národních
jazyků? Ze svatých v nebi jsou pak zvláště zmíněni svatý Josef,
svatý Jan Křtitel, všichni svatí apoštolové, první papežové jako
nástupci svatého Petra, tedy Linus, Klétus, Klement, poté
Církví v Římě zvláště uctívaní mučedníci, svatý Jan Křtitel je
uveden vícekrát, právě tak i v Confiteor svatý archanděl Michael. Tento seznam svatých před konsekrací a po ní se
v novém mešním řádu, pomineme-li první kánon, podstatně
scvrkl, ovšem i v prvním kánonu je velká část ze světců
uvedena jen jako možnost v závorce.
Při mešní oběti se také zvláštním způsobem připomíná
Církev bojující, na prvním místě současný papež, pak místní
biskup, pak ale i všichni pravověrní, všichni „ctitelé katolické
a apoštolské víry“. Tato první modlitba kánonu tedy výrazně
rozlišuje mezi pravověrnými a těmi, kteří nejsou pravověrní, tj.
heretiky nebo těmi, kteří od Církve odpadli úplně a od- dělili se
od ní. Rozlišení mezi pokřtěnými a nepokřtěnými, mezi
pravověrnými a nepravověrnými, mezi spravedlivými
a hříšníky má podstatný význam pro katolickou dogmatiku –
a mezi těmito různými kategoriemi lidí skutečně existuje velký
rozdíl. Naproti tomu nová liturgie má všude tendenci mluvit
bez rozdílu už jen o lidech, což je zjevně naturalistický rys.
Vzpomíná se i na zemřelé, a to již v první modlitbě při
obětování. Také zde spatřujeme umenšení vyjádření víry
v novém ritu. Za zmínku v této souvislosti stojí, že v nových
pohřebních obřadech se ani jednou neobjevuje slovo duše.
Jak všichni víme, je Církev svatá uspořádána
hierarchicky, z toho plyne, že v jejím hlavním konání, ve mši
svaté, bude tento hierarchický řád vyjádřen. Komu je
Nejsvětější oběť mše svaté přinášena? Nejsvětější Trojici. Ta
tedy zaujímá první, nejvyšší místo. Nato vidíme vyvýšeného
Krista visícího na kříži, který vystupuje nad oltář. U oltáře stojí
biskup jako přímý zástupce Krista. Mimochodem, z tohoto
důvodu se nenachází v biskupských katedrálách svatostánek na
hlavním oltáři, nýbrž ve vlastní eucharistické kapli, protože
právě biskup sám je znázorněním Krista.
Protože biskup nemůže být současně všude, ve všech
svých farnostech, zastupuje jej kněz jako jeho služebník. Kněz
je tedy zcela závislý na biskupovi, je jeho znázorněním a jedná
v jeho zastoupení. Něco jako kněz „na volné noze“ bez zpětné vazby na biskupa nebo skrze nějakou kongregaci na Svatý
stolec je absurdita.
Při slavné mši svaté stojí knězi po boku jáhen a podjáhen.
Těm v jejich službě pomáhají nositelé nižších svěcení až po
prosté kleriky. Všechny tyto stupně svěcení mají v presbytáři
své místo.
V kostelní lodi se shromažďuje věřící lid, řeholníci, pak
křesťanské rodiny, otec, matka, děti. Církev svatá a mešní oběť
mají svou hierarchickou výstavbu.
V nové liturgii není jen oltář prostě nahrazen stolem, ten
se posouvá také stále víc do středu prostoru, aby se tak
vyjádřilo demokratické uspořádání.
Dovedeme-li to až do konce, lze říci, že stará liturgie je
svou podstatou bohoslužba, zatímco nová liturgie je zaměřena
na člověka a stává se službou člověku – „lidoslužbou.“
8. Osm důsledků
(1) Přívrženci i odpůrci Nového mešního řádu se v jednom
shodují: NOM obsahuje novou orientaci Církve svaté, novou
eklesiologii. Uveďme pro to různá svědectví:
a) V roce 1969 a ještě více v letech 1975/76 byl ze strany
hierarchie vzbuzen dojem, že stará liturgie je definitivně
zakázána – což ovšem není možné ani dogmaticky, ani to není
právně korektní. Následně se o slovo hlásilo více a více těch,
kteří požadovali stále intenzivněji, aby tradiční ritus měl své
oficiální domovské právo v Církvi svaté, takže Řím nakonec 3.
října 1984 dal svolení ke slavení v tomto ritu, ovšem za zcela
nepřijatelných podmínek. U příležitosti této události vydala
tisková služba německé biskupské konference pod datem 19.
10. 1984 dokument, v němž mimo jiné čteme: „Hlavní rozdíl
mezi předkoncilní a obnovenou liturgií lze snad nejjednodušeji
objasnit prvními slovy, jimiž oba dva mešní řády začínají. Tridentský mešní řád začíná slovy: ‚sacerdos paratus‘, tzn.
‚když je kněz připraven‘. Obnovený mešní řád začíná slovy
‚Populo congregato‘, tzn. ‚když se společenství shromáždilo‘.
Z toho je zjevné: těžiště starého ritu spočívá výlučně v konání
celebranta, obnovený mešní řád staví do popředí společné
konání Božího lidu, v němž vykonává kněz nedotknutelnou,
podstatnou funkci. Z tohoto vnitřního rozdílu je vyvozena
většina vnějších rozdílů mezi oběma rity.“
b) Arcibiskup Bugnini, hlavní architekt nové liturgie, sám
prohlásil, že bylo přáním odstranit z liturgie vše, co by mohlo
pro odloučené bratry představovat třeba jen stín kamene úrazu.
Co je ale pro protestanty v tradiční liturgii tak pohoršlivé?
Především obětní charakter mše svaté a rozměr smíření.
Následně prohlašují různí protestantští pastoři, že by teď mohli
celebrovat podle NOM, zatímco tradiční ritus striktně odmítají.
Katolické dogma je tedy v nové liturgii vyjádřeno tak oslabeně
a dvojznačně, že tato je pro protestanty s jejich falešnou
teologií přijatelná.
c) Na jaře roku 1977 napsalo 180 většinou mladých
teologů diecéze Rottenburg dopis farářům evangelické zemské
církve Württemberg, v němž je řečeno následující: „Opouštíme
teorii oběti, která by mohla vzbudit dojem, že Ježíšova oběť na
kříži pro naše smíření s Bohem by musela být znovu přinášena,
případně obnovována.“ Přesně právě toto, tj. znovupřinesení,
případně obnovení oběti Ježíšovy na kříži pro naše smíření
s Bohem, je ale obsahem Nejsvětější oběti mše svaté. Vzdali-li
se tedy tito reformátoři takovéto teorie oběti, pak se vzdali celé
mše svaté! V tomtéž dopise píší protestantským pastorům, že
v nich uznávají představené jejich farností a jejich bohoslužeb
a vidí v nich nositele úřadu se stejnou pravomocí a stejnou
odpovědností. Jakže? Protestantský pastor, který nikdy nepřijal
svěcení, by měl být nositelem úřadu se stejnou pravomocí jako vysvěcený katolický kněz? Z tohoto negativního příkladu
zřetelně vystupuje souvislost mezi mešní obětí a katolickým
knězem: Kdo popírá jedno, zpochybňuje i druhé.
d) Arcibiskup Haas von Liechtenstein řekl před pár roky
v jednom interview, že duchovní pozadí, tedy dogmatika
a spiritualita, je u obou ritů tak rozdílné, že tyto jsou navzájem
neslučitelné. Tato výpověď by měla přimět k zamyšlení ty, kteří
si pořád ještě myslí, že rozdíl mezi oběma rity spočívá jen
v jazyku – na jedné straně latina, na druhé národní jazyk, nebo
že hlavním pohoršením je možnost podávání na ruku. Ať už je
toto jakkoli škodlivé, je to jen kamínek v mozaice, jeden prvek
v celkovém díle nové orientace Církve svaté.
e) Arcibiskup Lefebvre sestavil ve „Směrnicích pro
seminaristy v Ecône“ seznam (nikoli vyčerpávající)
novátorských prvků, které jsou všechny autorizovány
příslušnými církevními autoritami, a ze všech dýchá duch
přibližování se protestantismu:
• oltář přeměněný ve stůl bez oltářního kamene,
• zavedení celebrace mše svaté knězem obráceným
k lidem,
• koncelebrace,
• mše sv. v národním jazyce,
• mše sv. sloužená nahlas,
• mše sv. rozdělená na dvě části: bohoslužba slova
a oběti,
• profanované mešní nádoby,
• kvašený chléb,
• podávání sv. přijímání laiky,
• podávání sv. přijímání na ruku,
• přechovávání Nejsvětější svátosti ve stěně, či mimo
centrum,
• čtení lekcí ženami,• podávání sv. přijímání nemocným laiky.
f) Kardinál Antonelli byl členem komise „Consilium“
pověřené koncilem přepracováním liturgických textů. Dnes už
je dlouho mrtev. Záznamy z jeho deníku, z nichž noviny Trenta
giorni otiskly v č. 11/1998 výtah, vypustily zajíce z pytle:
„Nejsem nadšen těmi pracemi […] Kritický postoj
a netrpělivost vůči Svatému stolci nemohou vést k ničemu
dobrému.“
„Ještě horší je způsob hlasování. Obvykle následuje hlasování
zdvihnutím ruky, ale nikdo nepočítá hlasy pro a proti a nikdo
neřekne, kolik hlasovalo pro a kolik proti. Skutečně ostuda.“
„Jak je možné, že se v celé kapitole mluví o křtu na odpuštění
hříchů, aniž by byl zmíněn dědičný hřích?“
„Mnozí z těch, kteří ovlivnili reformu, vůbec nemilovali
a neměli v úctě to, co nám bylo předáno tradicí.“
„Žijeme v království zmatení. A já toho lituji, protože následky
jsou smutné.“
g) Mladý polský kněz, který se přimkl k tradiční mši
svaté asi před rokem, podává následující zdrcující svědectví ve
vztahu ke starému ritu a jeho vlastnímu přiklonění se k němu:
„Tuto první mši svatou, současně druhou primici, jsem
sloužil v den, kdy začínala pouť do Ecône. Byla to výjimečná
zkušenost: Bůh v centru posvátné liturgie, duch klanění,
přítomnost tajemství, posvátna, svatosti! Jaký duchovní poklad
obřadu, vyjádřený slovy, gesty a znameními! Současně jsem si
uvědomoval onen kolosální rozdíl mezi katolickou mší svatou
a Novus Ordo s jeho desakralizací a banálností, jeho ztrátou úcty a klanění reálné přítomnosti našeho Pána v Nejsvětější
svátosti, v němž se vše soustředí na shromáždění, na lid. Když
jsem byl přítomen na kněžských svěceních v Ecône a
v Zaitzkofenu, pochopil jsem, o jaký poklad byli katolíci
oloupeni, když se odstranila mše svatá všech věků. Nedokázal
jsem si předtím představit, že v katolické liturgii nazývané
tridentská se nachází taková krása, taková hloubka, majestát
a úcta.“
(2) Tradiční mše svatá posvětila generace a generace duší
kněží, řeholníků a katolických rodin, posvěcovala je v Krvi
obětovaného Božího Syna. Není to charakteristické rouhání
nového ritu, že svátek drahocenné Krve Kristovy, až dosud
svátek 1. třídy, který se slavil 1. července, byl úplně odstraněn?
Tento nový ritus to teprve bude muset dokázat, že je schopen
posvěcovat duše. Každopádně dodnes nejsou známi žádní svatí
a blahoslavení, kteří by se jimi stali díky němu.
(3) Je vhodné účastnit se nové liturgie? Odpovědí je
jednoznačné ne. Není-li jiná možnost, pak je třeba se pomodlit
doma mešní modlitby a učinit duchovní přijímání. Japonští
katolíci uchovali víru déle než dvě století v úplné izolaci, bez
kněží a mešní oběti, zatímco věřící, kteří dnes pravidelně chodí
na novou liturgii, pomalu, ale jistě nabírají protestantskou
mentalitu a tak ztrácejí víru.
(4) Viděli jsme, jak se reformátoři podepsali na vyjádření
obětního charakteru v liturgii. Oběť, duch oběti je ale nesmírně
hluboce spojen s křesťanským životem jakožto bojem proti
vlastní narušené přirozenosti, proti světu, ďáblu a hříchu.
Vyžádalo by si to dalšího speciálně zaměřeného zkoumání
všech změn v modlitbách Církve v misálu, abychom zjistili, jak
skoro všude pojmy boje a oběti, pohrdání pozemským a lásky
k nebeskému byly obměněny, rozuměj zkresleny.Křesťanský život je vlastně žitá mše svatá se vstupními
modlitbami při křtu, s Gloria v modlitbě a chvále Boží,
evangeliem v denním vyznávání víry, obětováním v těžkostech
a křížích, s pro- měňováním Boží milostí v různých událostech
života, s přijímáním skrze následování a sjednocování se
s milovaným Mistrem, s Ite Missa est na smrtelné posteli
a závěrečným evangeliem při vstupu do věčného života, kde
budeme smět nazírat vznešenost Jednorozeného Syna Otce,
plného milosti a pravdy, tváří v tvář.
(5) Cožpak nespoluobětuje kněz v eucharistickém konání sebe
sama, tzn. svoji práci, své námahy, své utrpení a slzy na vinici
Páně? Nepřináší snad řeholník a řeholnice sebe sama na stupně
oltáře v oběť ve spojení s božským celopalem – k prospěchu
celé Církve svaté, k záchraně a posvěcení duší?
Neprožívají manželé, spojeni v kříži Kristově,
následování božského Ženicha, z jehož probodeného boku se
zrodila nová Eva, Církev svatá, jako jeho neposkvrněná
Nevěsta?
Nemají se staří, nemocní, osamocení a umírající stát
jedno s obětí našich svatyní a tak na svém vlastním těle doplnit,
co zbývá vytrpět z Kristových útrap pro jeho Církev [Kol 1,
24]?
Nemusí se naše děti a mládež učit následování Krista,
umění odříci se sám sebe a světa, aby dokázaly žít podle
zákona Mistrova, místo toho, aby se vyžívaly v bezbřehém
egoismu?
Mistrovským způsobem ukázal souvislost mezi
Nejsvětější obětí mše svaté, křesťanským životem a budováním
křesťanské společnosti arcibiskup Lefebvre ve svém kázání
století u příležitosti jeho zlatého kněžského jubilea v Paříži 23.
září 1979. Bez oběti není lásky, bez lásky žádné křesťanství
a žádní křesťané. Umenšení či dokonce odstranění pojmu oběti
vede ke zhroucení obojího. Proto tak razantní úbytek návštěvníků bohoslužeb, proto rozpady manželství a rodin,
proto vymizení křesťanské politiky.
Tradiční ritus znamená podrobení se, poslušnost, lásku
k Bohu a k bližnímu. Nový ritus staví do centra člověka s jeho
údajnými právy. Starý ritus znamená sebezapření, odevzdání se
a službu, nový sebeuplatnění.
(6) Novým ritem nelze získat ani hodnotná povolání, ani
obnovit Církev v Duchu Svatém, ani znovu povznést
křesťanstvo. Může ně- koho udivit, že při tomto nekatolickém
ritu nedochází k novým kněžským a řeholním povoláním?
Pokud chce nějaký biskup vdechnout své diecézi nový život,
musí vedle zdravé teologie a neokleštěného hlásání víry myslet
především na pravou mši svatou, jinak staví svůj dům na písku,
byť by se zdálo, že přechodné krátkodobé úspěchy vypovídají
o opaku. Kéž by proto biskupové, kněží a věřící lid se pevně
přidrželi s velkou silou ducha tradičního ritu mše svaté,
případně se k němu vrátili. Nebezpečná nejsou jen tisíce
zkreslení v překladech do národních jazyků a nesčetná zneužití
jednotlivých celebrantů, ale nový ritus sám o sobě, i ve svém
latinském originále. Kardinálové Ottaviani a Bacci to
nepokrytě říkají ve svém úvodu ke krátké kritické analýze
nového ritu: „Jak přiložené krátké zkoumání dostatečně
ukazuje, představuje ‚Novus Ordo Missae‘ se svými novými,
různě vykladatelnými prvky, které se tím nepřímo nebo
výslovně stávají zjevnými, ale i jako celek, nápadný odklon od
katolické teologie mše svaté, jak ji formulovalo XXII. zasedání
tridentského koncilu.“
O tom také vypovídá známý úctyhodný výrok: Legem
credendi lex statuit supplicandi – „Zákon víry je určován
zákonem modlitby“. Nekatolický ritus povede nutně k odpadu
od víry Církve.
Mělo-li by se tedy volit mezi starým ritem v národním
jazyce a novým ritem v latině, bylo by třeba bez váhání se
rozhodnout pro první alternativu.(7) Někteří kněží si myslí, že použitím prvního kánonu nové
liturgie konají katolickou celebraci. Je však třeba, aby uvážili:
nehledě na první kánon není ani celý rámec nového misálu
opravdu katolickou liturgií – přečtěme si znovu výklad o
obětování. Nadto první kánon není onen starý římský kánon:
celá oblast gest (kříže, pokleknutí, postoje celebranta) jakož i
typografie u proměňovacích slov jsou změněny. Konkluze
„Per Christum, Dominum nostrum – Skrze Krista, našeho
Pána“ jsou fakultativní, právě tak jako výčet svatých.
(8) Je stále mnoho kněží a věřících, kteří se domnívají, že je
třeba požádat církevní autoritu, ať už místního biskupa nebo
přímo Řím, o povolení sloužit tradiční mši svatou. Tak tomu
není. Papež Pius V. ve své bule „Quo primum“ ze 14. července
roku 1570 pevně ustanovil pro celou Církev svatou liturgii
slavenou tehdy římskou církví a její konání povolil pro
všechny kněze a pro všechny časy. Zde jeho vlastní slova:
„Mocí apoštolské autority povolujeme a schvalujeme, ve
smyslu zde předloženého listu, a to zároveň s trvalou
účinností: Právě podle tohoto misálu budiž mše zpívána nebo
čtena bez rozdílu v každém kostele, a to bez jakéhokoli
neklidu svědomí, a aniž by hrozilo upadnutí do jakýchkoli
trestů, rozsudků nebo pokárání, které by mohly jako důsledek
nějak nastat; naopak každý jej může kdykoli svobodně
a dovoleně užívat a je k tomu oprávněn. A žádní biskupové,
nositelé úřadů, kanovníci, kaplani a jiní světští kněží
jakéhokoli jména a titulu, a žádní řádoví duchovní ať už
z jakékoli společnosti, nesmí být zavázáni k tomu, aby
celebrovali mši svatou jinak, než jak to Námi bylo určeno.
Také nesmějí být, ať už kýmkoli, nuceni a tlačeni k tomu, aby
tento misál pozměňovali. Také nesmí být tento zde předložený
list nikdy a v žádné době zrušen či omezen: Určujeme
a prohlašujeme naopak stejným způsobem, že musí provždy pevně trvat ve své neochvějné platnosti.“
Dovolme si zde výmluvný příklad: dejme tomu, že
nespravedlivý režim by trpěl potraty, ba dokonce je přikazoval,
jako je tomu například v Číně. Musí si potom manželé, kteří
chtějí darovat život dítěti, nebo těhotná žena, jež chce své dítě
donosit, vyprosit od úřadů svolení, aby to směli udělat? Čtenáři
se může tento příklad zdát příliš silný a nevhodný. Ale je
opravdu tak nevýstižný? Nelze v určitém rozsahu říci, že cizí
okupanti ve svaté Církvi Boží předepisují kult, který
přinejmenším z dlouhodobé perspektivy bude mít za následek
ztrátu katolické víry?
Tradiční ritus, nikoliv však Novus Ordo, je plně platným
výrazem naší svaté katolické víry.
Kéž nám blahoslavená Panna Maria, Virgo fidelis –
Panna věrná, která stála pod křížem a která je bez pochyby
přítomna se svými anděly a ostatními svatými v nebi při každé
mši svaté, vyprosí u Božího trůnu sílu, abychom uchovali
věrnost této tradiční, starobylé a úctyhodné formě mše svaté
v životě i ve smrti.
Když stála u paty kříže a vojákovo kopí otevřelo bok
jejího božského Syna, tu „hned vyšla krev a voda – et continuo
exivit sanguis et aqua“ [Jan 19, 34]. Toto příslovce „continuo“
udává okamžitost, ale také trvalost, kontinuitu nějakého děje či
události. Z otevřeného Srdce Vykupitelova tedy trvale vytékají
skrze všechna staletí až do konce věků proudy smilování a
milosti. A kde tečou? Na obětních oltářích našich svatyní.
Nejsvětější Srdce Ježíšovo je tedy Nejsvětější obětí mše svaté.
Ω