Dopis od preláta (leden 2013) Dopis od preláta (leden 2013) Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk. Toto je hlavní téma dopisu preláta měsíce ledna. Pojednává o vtělení Božího Syna v panenském …Více
Dopis od preláta (leden 2013)
Dopis od preláta (leden 2013)
Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk. Toto je hlavní téma dopisu preláta měsíce ledna. Pojednává o vtělení Božího Syna v panenském lůně Panny Marie mocí Ducha Svatého. [+]
2013/01/13
Milovaní, ať Ježíš chrání mé dcery a mé syny!
Během vánočních svátků jsme se mnohokrát přiblížili k betlémským jesličkám, abychom kontemplovali Ježíška v rukách své Matky. Přicházíme, abychom se mu klaněli, také s touhou nějakým způsobem reprezentovat celé lidstvo. A dnes, kdy začíná nový rok, čteme ve druhém čtení s dojetím tato slova svatého Pavla: když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny [1].
S těmito svátky roste v našich duších touha sdělovat tuto radostnou zvěst celému světu. Chtěli bychom, aby se k němu všude chovali dobře, aby ho na celém světě přijímali s láskou. A snažíme se vynahradit lhostejné ticho těch, kdo ho neznají nebo ho nemilují, zpěvem koled, písní, které zpívají mladí i staří ve všech křesťanských zemích. Jejich texty jsou o cestě do Betléma, o kontemplaci božského Děťátka. Jsou o pastýřích, kteří tam tu noc přispěchali a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích (Lk 2, 16) [2].
Plní úžasu jsme se v uplynulých dnech dívali na tento velký projev Boží dobroty. Nepřestávejme žasnout! Podívejme se na Dítě v jeslích, které milujeme. Podívejme se na ně, ale dobře si uvědomme, že stojíme před tajemstvím. Toto tajemství musíme přijmout vírou a vírou také zkoumat jeho obsah [3]. Proto můžeme napodobovat nejen pastýře, kteří přispěchali k jesličkám, ale můžeme si všimnout také příkladu mudrců, které si budeme připomínat v blížící se slavnosti Zjevení Páně. Díky své pokorné víře překonali obtíže dlouhé cesty. Bůh osvítil jejich srdce, aby ve světle hvězdy viděli zvěstování narození Mesiáše. Byli poslušní a tato disponibilita je dovedla až do Betléma. Tam vstoupili do domu Svaté rodiny, spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu [4].
Buďme také my poslušní popudům milosti, které dostáváme ve svátostech, v osobní modlitbě, když uvažujeme o evangeliu, když přijímáme rady v duchovním vedení a snažíme se je uvést ve skutek. Je logická výzva svatého Tomáše Akvinského: »Lidský rozum je omezený, a proto musí být veden jako za ruku k poznání božských věcí a k lásce prostřednictvím některých hmatatelných skutečností, která jsou pro nás snadno poznatelná. A největší mezi nimi je nejsvětější lidství Ježíše Krista, jak se modlíme ve vánoční prefaci: „Když vidíme tvého narozeného Syna, vidíme tebe, Bože neviditelný, a jsme uchváceni láskou k tobě“« [5].
Krédo, které se modlíme při mši, vyjadřuje tajemství Vtělení Vykupitele úplně prostě. Říká, že Boží syn pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem [6]. V těchto několika slovech, která říkáme nebo zpíváme v hluboké úkloně, se mluví o ústřední události dějin, která nám otevřela brány nebe. V tomto kontextu posloucháme tři vyprávění o Vtělení, která jsou zaznamenána v evangeliích. Svatý Matouš, když vypravuje o zvěstování tohoto tajemství svatému Josefovi, vkládá do úst anděla tato slova vztahující se na Syna Panny Marie: dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů [7]. Vtělení a narození Ježíše ukazují nekonečnou Boží dobrotu: protože jsme se kvůli hříchu – tomu prvotnímu i kvůli hříchům osobním - nemohli vrátit k Bohu svými vlastními silami, vyšel nám On v ústrety: tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný [8]. Připomínám vám úvahu našeho Otce, kterou nás vyzýval, abychom žili opravdovou, hlubokou víru: pokud nežasneme před Božími tajemstvími, nakonec ztratíme víru [9]. Snažíme se stýkat s Ježíšem? Jsme vděční za tu Pánovu všemohoucnost, která vyžaduje naše podrobení se jako důkaz lásky?
Slovo se stalo tělem [10]. Boží Slovo nejenže se k nám přiblížilo, aby k nám promlouvalo, jako také dříve ve Starém zákoně, ale stalo se jedním z nás, potomkem Adama a Evy, vzalo na sebe tělo a krev z Panny Marie; bylo nám podobné ve všem kromě hříchu [11]. Chtělo přijít na zem, aby nás učilo, že všechny pozemské cesty můžou být božské, všechny životní situace, všechny profesionální práce, všechna čestná zaměstnání [12], a chce, abychom těmito cestami šli svatě, s nadpřirozenou i lidskou dokonalostí. Jak nekonečně a podivuhodně se k nám přibližuje ten Bůh s námi!
Svatý Lukáš zachycuje při vyprávění o zvěstování Panně Marii rozhovor mezi archandělem Gabrielem a Marií. Archanděl jí vysvětluje Boží záměr: Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží [13]. Na Pannu Marii hledí láskyplně všechny tři božské Osoby, které ji od věčnosti vyvolily, aby se stala skutečnou archou úmluvy, útočištěm hříšníků, protože v jejím přečistém lůně na sebe vzal tělo Syn Boží. Její okamžitá a rozhodná odpověď – fiat mihi secúndum verbum tuum [14], ať se mi stane podle tvého slova – otevřela cestu tomuto velkému a utěšujícímu tajemství. Každý den, když se modlíme Anděl Páně, si připomínáme tento jedinečný okamžik dějin spásy. S jakou zbožností se modlíme? Děkujeme z hloubi duše Naší Paní za její úplnou odevzdanost při plnění Božího záměru? Vychutnávejme více a více onu úvahu svatého Josemaríi: Ó Matko, Matko!: tímto svým slovem – »fiat« – jsi nás učinila bratry Boha a dědici jeho slávy. – Buď požehnaná! [15].
Všechny tyto důvody, a mnoho dalších by bylo možné vyjmenovat, se dají shrnout do tohoto jednoho: »Slovo se stalo tělem, abychom měli „účast na božské přirozenosti“ (2 Petr 1, 4): „Vždyť to je důvod, proč se Slovo stalo člověkem a Boží Syn synem člověka: aby se člověk stal Božím Synem tím, že vstoupí do společenství se Slovem a dostane tak božské synovství“« [16].
Ježíš Kristus je opravdu druhou Osobou Nejsvětější Trojice: Syn věčného Otce, který na sebe skutečně vzal naši lidskou přirozenost, aniž by přestal být Bohem. Ježíš není bytost částečně božská a částečně lidská, jako nějaká směs božství a lidství. Je perféctus Deus, perféctus homo, jak říkáme v Quicúmque nebo v Atanášově vyznání víry. Snažme se dostat do hloubky této pravdy; prosme Utěšitele, aby nás osvítil, abychom do této pravdy pronikli, abychom ji učinili naším životem, abychom ji s nadšením předávali ostatním. Nezapomínejme, že musíme mít v každém okamžiku a za všech okolností svatou hrdost, že jsme bratry Ježíše, že jsme syny Boha Otce v Kristu.
Uvažujme o tom ještě jednou: »Je totiž správná víra, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, je Bohem i člověkem. Je Bůh, zrozený před věky z podstaty Otce, je člověk, narozený v čase z podstaty matky. Je dokonalým Bohem a dokonalým člověkem, složeným z rozumové duše a lidského těla. Je roven Otci podle božství, ale menší než Otec podle lidství. I když je Bohem a člověkem, nejsou dva Kristové, nýbrž je jen jeden Kristus. Je jeden nikoli proto, že by se božství stalo tělem, nýbrž proto, že lidství bylo přijato do Boha. Zcela a pouze jeden, nikoli ve spojených podstatách, nýbrž v jednotě osoby« [17].
Evidentně stojíme před tajemstvím tak zářícím, že naše mysl je při uvažování o něm oslepená. Ačkoli je tato analogie nedostatečná, je to jako když se někdo dívá přímo do slunce a musí odvrátit zrak, protože nesnese tolik světla. Před tajemstvím Vtělení není jiná možnost než ta, kterou ukázal náš Otec: potřebujeme pokoru, která je vlastní křesťanské duši: nechtít přizpůsobovat Boží velikost našim ubohým představám a našim lidským výkladům, ale uznat, že toto tajemství je ve své záhadnosti světlem, které osvěcuje život lidí [18].
Právě v betlémských jestličkách se ukazuje nejen nekonečná Boží láska k jeho tvorům, ale také jeho bezmezná pokora. Toto Dítě, které vydává své první zvuky, kterému je zima a potřebuje teplo Panny Marie a svatého Josefa, je všemohoucí a věčný Bůh, který aniž by opustil nebe, aby přišel na zem, se chtěl oprostit od slávy svého božství: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí [19]. Před tak úžasnou skutečností chápeme, proč se náš Otec tak často obracel na Boha se slovy:Pane, proč mě tolik miluješ?
Křesťanský paradox – komentuje Benedikt XVI. – spočívá právě ve ztotožnění božské Moudrosti, tj. věčného Logu s člověkem Ježíšem Nazaretským a s jeho dějinami. Řešení tohoto paradoxu spočívá jedině ve slovu „Láska“, které je v tomto případě nutno psát s velkým „L“, poněvadž se jedná o Lásku, která nekonečně přesahuje lidské a dějinné dimenze [20].
Aby bylo jasné, že pokora je nezbytná, aby člověk mohl přijmout světlo Vtělení, Písmo vypráví, že prvními svědky Božího ponížení byli kromě Marie a Josefa chudí pastýři, kteří hlídali svá stáda v okolí Betléma; byli to lidé prostí a ve společnosti málo vážení. Pán si je vybral, protože »to, co přitahuje Boží milost, je především pokora srdce« [21]. Sám Ježíš později děkuje svému nebeskému Otci: protože když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo [22].
Také mudrci poznali Mesiáše, protože byli prostí, byli velkoryse pozorní k Božímu znamení. Náš Pán vybízí všechny lidi, aby ho hledali, aby se stali svatými. Povolává nejen krále od východu, kteří byli moudří a mocní. Předtím poslal pastýřům sice ne hvězdu, ale svého anděla (srov.Lk 2, 9). Všichni, chudí nebo bohatí, moudří nebo méně moudří, mají mít pokornou a bdělou duši, aby uslyšeli Boží hlas [23].
S dojetím si vzpomínám na okamžiky, kdy nám svatý Josemaría před očima živě vykresloval scénu narození Páně. Mluvil o betlémské katedře, kde nám dává malý Ježíšek mnoho lekcí; mezi jinými zejména lekci pokory, abychom se při kontemplaci božského Děťátka naučili přemáhat naši pýchu. Obdivujme také to, že když Bůh shlédl …
Dopis od preláta (leden 2013)
Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk. Toto je hlavní téma dopisu preláta měsíce ledna. Pojednává o vtělení Božího Syna v panenském lůně Panny Marie mocí Ducha Svatého. [+]
2013/01/13
Milovaní, ať Ježíš chrání mé dcery a mé syny!
Během vánočních svátků jsme se mnohokrát přiblížili k betlémským jesličkám, abychom kontemplovali Ježíška v rukách své Matky. Přicházíme, abychom se mu klaněli, také s touhou nějakým způsobem reprezentovat celé lidstvo. A dnes, kdy začíná nový rok, čteme ve druhém čtení s dojetím tato slova svatého Pavla: když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny [1].
S těmito svátky roste v našich duších touha sdělovat tuto radostnou zvěst celému světu. Chtěli bychom, aby se k němu všude chovali dobře, aby ho na celém světě přijímali s láskou. A snažíme se vynahradit lhostejné ticho těch, kdo ho neznají nebo ho nemilují, zpěvem koled, písní, které zpívají mladí i staří ve všech křesťanských zemích. Jejich texty jsou o cestě do Betléma, o kontemplaci božského Děťátka. Jsou o pastýřích, kteří tam tu noc přispěchali a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích (Lk 2, 16) [2].
Plní úžasu jsme se v uplynulých dnech dívali na tento velký projev Boží dobroty. Nepřestávejme žasnout! Podívejme se na Dítě v jeslích, které milujeme. Podívejme se na ně, ale dobře si uvědomme, že stojíme před tajemstvím. Toto tajemství musíme přijmout vírou a vírou také zkoumat jeho obsah [3]. Proto můžeme napodobovat nejen pastýře, kteří přispěchali k jesličkám, ale můžeme si všimnout také příkladu mudrců, které si budeme připomínat v blížící se slavnosti Zjevení Páně. Díky své pokorné víře překonali obtíže dlouhé cesty. Bůh osvítil jejich srdce, aby ve světle hvězdy viděli zvěstování narození Mesiáše. Byli poslušní a tato disponibilita je dovedla až do Betléma. Tam vstoupili do domu Svaté rodiny, spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu [4].
Buďme také my poslušní popudům milosti, které dostáváme ve svátostech, v osobní modlitbě, když uvažujeme o evangeliu, když přijímáme rady v duchovním vedení a snažíme se je uvést ve skutek. Je logická výzva svatého Tomáše Akvinského: »Lidský rozum je omezený, a proto musí být veden jako za ruku k poznání božských věcí a k lásce prostřednictvím některých hmatatelných skutečností, která jsou pro nás snadno poznatelná. A největší mezi nimi je nejsvětější lidství Ježíše Krista, jak se modlíme ve vánoční prefaci: „Když vidíme tvého narozeného Syna, vidíme tebe, Bože neviditelný, a jsme uchváceni láskou k tobě“« [5].
Krédo, které se modlíme při mši, vyjadřuje tajemství Vtělení Vykupitele úplně prostě. Říká, že Boží syn pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem [6]. V těchto několika slovech, která říkáme nebo zpíváme v hluboké úkloně, se mluví o ústřední události dějin, která nám otevřela brány nebe. V tomto kontextu posloucháme tři vyprávění o Vtělení, která jsou zaznamenána v evangeliích. Svatý Matouš, když vypravuje o zvěstování tohoto tajemství svatému Josefovi, vkládá do úst anděla tato slova vztahující se na Syna Panny Marie: dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů [7]. Vtělení a narození Ježíše ukazují nekonečnou Boží dobrotu: protože jsme se kvůli hříchu – tomu prvotnímu i kvůli hříchům osobním - nemohli vrátit k Bohu svými vlastními silami, vyšel nám On v ústrety: tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný [8]. Připomínám vám úvahu našeho Otce, kterou nás vyzýval, abychom žili opravdovou, hlubokou víru: pokud nežasneme před Božími tajemstvími, nakonec ztratíme víru [9]. Snažíme se stýkat s Ježíšem? Jsme vděční za tu Pánovu všemohoucnost, která vyžaduje naše podrobení se jako důkaz lásky?
Slovo se stalo tělem [10]. Boží Slovo nejenže se k nám přiblížilo, aby k nám promlouvalo, jako také dříve ve Starém zákoně, ale stalo se jedním z nás, potomkem Adama a Evy, vzalo na sebe tělo a krev z Panny Marie; bylo nám podobné ve všem kromě hříchu [11]. Chtělo přijít na zem, aby nás učilo, že všechny pozemské cesty můžou být božské, všechny životní situace, všechny profesionální práce, všechna čestná zaměstnání [12], a chce, abychom těmito cestami šli svatě, s nadpřirozenou i lidskou dokonalostí. Jak nekonečně a podivuhodně se k nám přibližuje ten Bůh s námi!
Svatý Lukáš zachycuje při vyprávění o zvěstování Panně Marii rozhovor mezi archandělem Gabrielem a Marií. Archanděl jí vysvětluje Boží záměr: Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží [13]. Na Pannu Marii hledí láskyplně všechny tři božské Osoby, které ji od věčnosti vyvolily, aby se stala skutečnou archou úmluvy, útočištěm hříšníků, protože v jejím přečistém lůně na sebe vzal tělo Syn Boží. Její okamžitá a rozhodná odpověď – fiat mihi secúndum verbum tuum [14], ať se mi stane podle tvého slova – otevřela cestu tomuto velkému a utěšujícímu tajemství. Každý den, když se modlíme Anděl Páně, si připomínáme tento jedinečný okamžik dějin spásy. S jakou zbožností se modlíme? Děkujeme z hloubi duše Naší Paní za její úplnou odevzdanost při plnění Božího záměru? Vychutnávejme více a více onu úvahu svatého Josemaríi: Ó Matko, Matko!: tímto svým slovem – »fiat« – jsi nás učinila bratry Boha a dědici jeho slávy. – Buď požehnaná! [15].
Všechny tyto důvody, a mnoho dalších by bylo možné vyjmenovat, se dají shrnout do tohoto jednoho: »Slovo se stalo tělem, abychom měli „účast na božské přirozenosti“ (2 Petr 1, 4): „Vždyť to je důvod, proč se Slovo stalo člověkem a Boží Syn synem člověka: aby se člověk stal Božím Synem tím, že vstoupí do společenství se Slovem a dostane tak božské synovství“« [16].
Ježíš Kristus je opravdu druhou Osobou Nejsvětější Trojice: Syn věčného Otce, který na sebe skutečně vzal naši lidskou přirozenost, aniž by přestal být Bohem. Ježíš není bytost částečně božská a částečně lidská, jako nějaká směs božství a lidství. Je perféctus Deus, perféctus homo, jak říkáme v Quicúmque nebo v Atanášově vyznání víry. Snažme se dostat do hloubky této pravdy; prosme Utěšitele, aby nás osvítil, abychom do této pravdy pronikli, abychom ji učinili naším životem, abychom ji s nadšením předávali ostatním. Nezapomínejme, že musíme mít v každém okamžiku a za všech okolností svatou hrdost, že jsme bratry Ježíše, že jsme syny Boha Otce v Kristu.
Uvažujme o tom ještě jednou: »Je totiž správná víra, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, je Bohem i člověkem. Je Bůh, zrozený před věky z podstaty Otce, je člověk, narozený v čase z podstaty matky. Je dokonalým Bohem a dokonalým člověkem, složeným z rozumové duše a lidského těla. Je roven Otci podle božství, ale menší než Otec podle lidství. I když je Bohem a člověkem, nejsou dva Kristové, nýbrž je jen jeden Kristus. Je jeden nikoli proto, že by se božství stalo tělem, nýbrž proto, že lidství bylo přijato do Boha. Zcela a pouze jeden, nikoli ve spojených podstatách, nýbrž v jednotě osoby« [17].
Evidentně stojíme před tajemstvím tak zářícím, že naše mysl je při uvažování o něm oslepená. Ačkoli je tato analogie nedostatečná, je to jako když se někdo dívá přímo do slunce a musí odvrátit zrak, protože nesnese tolik světla. Před tajemstvím Vtělení není jiná možnost než ta, kterou ukázal náš Otec: potřebujeme pokoru, která je vlastní křesťanské duši: nechtít přizpůsobovat Boží velikost našim ubohým představám a našim lidským výkladům, ale uznat, že toto tajemství je ve své záhadnosti světlem, které osvěcuje život lidí [18].
Právě v betlémských jestličkách se ukazuje nejen nekonečná Boží láska k jeho tvorům, ale také jeho bezmezná pokora. Toto Dítě, které vydává své první zvuky, kterému je zima a potřebuje teplo Panny Marie a svatého Josefa, je všemohoucí a věčný Bůh, který aniž by opustil nebe, aby přišel na zem, se chtěl oprostit od slávy svého božství: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí [19]. Před tak úžasnou skutečností chápeme, proč se náš Otec tak často obracel na Boha se slovy:Pane, proč mě tolik miluješ?
Křesťanský paradox – komentuje Benedikt XVI. – spočívá právě ve ztotožnění božské Moudrosti, tj. věčného Logu s člověkem Ježíšem Nazaretským a s jeho dějinami. Řešení tohoto paradoxu spočívá jedině ve slovu „Láska“, které je v tomto případě nutno psát s velkým „L“, poněvadž se jedná o Lásku, která nekonečně přesahuje lidské a dějinné dimenze [20].
Aby bylo jasné, že pokora je nezbytná, aby člověk mohl přijmout světlo Vtělení, Písmo vypráví, že prvními svědky Božího ponížení byli kromě Marie a Josefa chudí pastýři, kteří hlídali svá stáda v okolí Betléma; byli to lidé prostí a ve společnosti málo vážení. Pán si je vybral, protože »to, co přitahuje Boží milost, je především pokora srdce« [21]. Sám Ježíš později děkuje svému nebeskému Otci: protože když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo [22].
Také mudrci poznali Mesiáše, protože byli prostí, byli velkoryse pozorní k Božímu znamení. Náš Pán vybízí všechny lidi, aby ho hledali, aby se stali svatými. Povolává nejen krále od východu, kteří byli moudří a mocní. Předtím poslal pastýřům sice ne hvězdu, ale svého anděla (srov.Lk 2, 9). Všichni, chudí nebo bohatí, moudří nebo méně moudří, mají mít pokornou a bdělou duši, aby uslyšeli Boží hlas [23].
S dojetím si vzpomínám na okamžiky, kdy nám svatý Josemaría před očima živě vykresloval scénu narození Páně. Mluvil o betlémské katedře, kde nám dává malý Ježíšek mnoho lekcí; mezi jinými zejména lekci pokory, abychom se při kontemplaci božského Děťátka naučili přemáhat naši pýchu. Obdivujme také to, že když Bůh shlédl …